1. část (Vítězství u Marathonu):
Perská říše, založená v šestém století před naším letopočtem, ovládala Střední východ. V roce 499 před Kristem se vzbouřil Milét, řecké město v Anatolii, které bylo pod perskou kontrolou. Povstání se rozšířilo i do okolních měst. Vzbouřenci žádali pomoc nezávislých Řeků, ti ale nebyli jednotní. Dvě města, Athény a Eretria, jim pomohla obsadit Sardy, jedno z perských hlavních měst.
Dáreios Veliký byl vládcem Perské říše, složené asi z padesáti východních království. Povinností každého velkého panovníka je posilovat hranice říše a dále ji rozšiřovat. Moc a síla Peršanů to umožnily. Z dnešního Íránu postoupili o více než šest milionů čtverečních kilometrů, tedy o značnou část Středního východu. Většina podrobených národů perskou nadvládu přijala. Musely sice platit daně, ale mohly si uchovat svou vlastní kulturu, náboženství a instituce. V Dáreiových očích zasloužili iónští Řekové a jejich spojenci trest za obsazení města Sardis…
2. část (Božská Salamis):
Pro vládce Perské říše Dáreia znamenala porážka u Marathónu hořkou pachuť, přestože neměla žádné zásadní důsledky pro jeho říši, ani pro jeho postavení. Stále byl neporazitelný.
Přímořské vody Athén a Egejské moře by po útěku Peršanů měly být klidné. Ve skutečnosti se ale staly dějištěm soubojů mezi soupeřícími městy. Piráti z nedalekého řeckého ostrůvku Eginea pravidelně napadali athénské obchodní lodě. Jeho obyvatelé byli dobrými bojovníky a na rozdíl od Athéňanů i zdatnými mořeplavci.
Musíme si uvědomit, že v té době nebylo Řecko sjednocené. Byla to skupina samostatných městských států, mezi sebou často soupeřících. Věčné hádky, které dokázaly dočasně odložit při bitvě u Marathónu, znovu propukly v plné síle. Na moři neměl nikdo z nich jasnou převahu.