Sledujte náš: 
V roce 1603, tři roky po bitvě u Sekigahary, byl Ijeasu Tokugawa císařem jmenován šógunem a formálně založil nový šógunát. Na rozdíl od Nobunagy a Hidejošiho, kteří přijímali oficiální pocty u dvora a užívali nejvyšších postů císařských regentů jako zdroje politického uznání, Tokugawa získal nejvyšší posty uvnitř vojenského řádu a užíval úřadu šóguna za účelem založit vojenskou vládu nezávisle na dvoru. Titulu šóguna se Ijeasu vzdal již o dva roky později ve prospěch svého syna. Takto založil dynastický precedens, podle kterého měl být úřad předáván potomkům z rodu Tokugawa.
Tokugawský šógunát přetrval patnáct generací, tzn. 264 let, až do roku 1867. Po většinu svých dějin byl autoritativním centralizovaným feudálním státem. Pouze v pozdějším období Tokugawa docházelo k jisté decentralizaci moci s tím, jak slábla ústřední vláda šógunátu a někteří vlivní daimjóové se stávali nezávislejšími.
