Sledujte náš: 
Mládí Adolfa Hitlera ve Vídni bylo poznamenáno chudobou, frustrací a nedostatkem směru. Do hlavního města Rakousko-Uherska přijel na začátku dvacátého století s nadějí, že se stane velkým umělcem, ale jeho realita se brzy změnila. Akademie výtvarných umění jeho přihlášky zamítla s odůvodněním, že jeho talent není na úrovni, což byla těžká rána pro jeho aspirace a hrdost. Bez formálního studia, stabilního zaměstnání a bez blízké rodiny, která by ho podporovala, se pro něj město stalo místem každodenního přežití.
Během těchto let žil Hitler v levných penzionech a útulcích pro bezdomovce. Někdy spal na lavičkách nebo v charitativních útulcích a spoléhal se na pomoc náboženských a společenských organizací. Jeho jídlo bylo hubené a nekvalitní, což ovlivňovalo i jeho zdraví. Aby si vydělal peníze, prodával malé kresby a akvarelové pohlednice, což mu sotva umožňovalo přežít. Tato zkušenost v něm zanechala hluboký pocit ponížení a přiživovala jeho zášť vůči společnosti, která se k němu, jak věřil, obrátila zády.
Vídeň na začátku století byla kosmopolitním, pulzujícím městem plným sociálních kontrastů. Hitler se však nedokázal integrovat do kulturní rozmanitosti a rozvíjel stále hořčí a radikálnější postoje. Dlouhé hodiny v knihovnách a kavárnách věnoval nejen umění, ale také čtení politických pamfletů a nacionalistických projevů kritizujících Židy, liberály a etnické menšiny. Právě v tomto prostředí začal formovat extremistické myšlenky, které později definovaly jeho ideologii. Osobní frustrace se mísila s rostoucím nepřátelstvím vůči všemu, co považoval za zodpovědné za své utrpení.
Při zpětném pohledu není Hitlerovo vídeňské období obdobím charismatického vůdce, ale spíše obdobím poraženého, neúspěšného a marginalizovaného člověka. Tyto roky strádání formovaly jeho charakter a zanechaly hluboké psychologické jizvy, které s ním zůstanou navždy. Paradoxně bylo totéž období temnoty také živnou půdou pro myšlenky, které se časem staly zničujícím politickým projektem pro Evropu a svět.
