27. únor 1933, Berlín, Německo. Noční oblohu nad hlavním městem zakryl závoj černého dýmu. Budovu Reichstagu, tlukoucí srdce německé demokracie, pohltily plameny… V roce 1928, pět let před požárem, prožívá Berlín zlaté časy. Výmarské republice je deset let. Deset let nadšení a nadějí, ale také temných obav a plíživých revolucí. Německý parlament se tyčí v srdci hlavního města, severně od Braniborské brány, uzavírající věhlasný bulvár Unter den Linden. Německé císařství nahradila republika, která musela dlouhé roky odrážet útoky ze všech stran. Deset let po válce se lidé konečně začínají trochu bavit. V berlínských ulicích se však situace vyostřuje, veřejný prostor obsazují komunistické a nacistické bojůvky. Průměrný věk jejich členů je mezi dvaceti a třiceti lety, jedná se o lidi bez práce, často válečné sirotky, kteří v podobném zapojení spatřují náhradu vojenského života… Březen 1933. Požár Reichstagu Hitlerovi posloužil jako záminka k nastolení vlády teroru. Policejní vyšetřování ještě ani nezačalo a Vůdce už nařizuje represálie proti komunistům. Ve dne v noci dochází k zatýkání tisíců lidí, přičemž přímo v hořící budově byl zadržen jediný člověk. Marinus van der Lubbe, jehož osobnost ani minulost s nacistickým scénářem požáru příliš neladí. Manipulovatelný, téměř nevidomý zedník z Nizozemí, který s německými komunisty nemá nic společného. Nezdá se ani, že by měl, co společného s osobou Ernsta Torglera, přestože jeden nacistický poslanec tvrdí, že v den požáru viděl oba muže v budově Reichstagu, jak se na něčem domlouvají. Další svědek z řad nacistické strany tvrdí, že Marinuse van der Lubbeho před požárem zahlédl s několika dalšími muži v restauraci.
1)
2)