S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po místech, která postihla největší nukleární katastrofa v našich dějinách, po městě duchů Pripjat i samotné jaderné elektrárně.
Černobylská zóna leží v pohraniční oblasti severní Ukrajiny s Běloruskem v okolí jaderné elektrárny Černobyl, která se stala 26. 4. 1986 dějištěm doposud největší lidské katastrofy v novodobých dějinách. Na počátku havárie byl experiment, který měl ověřit, zda při úplném výpadku energie zvládne odpojený turbogenerátor poskytnout dostatek energie potřebné k pohonu vodních čerpadel chladicího okruhu, než naběhnou pomocné dieselové agregáty. Experiment se ovšem následkem několika lidských chyb a výrobní vadě reaktoru vymkl kontrole a bylo dokonáno. V našem díle navštívíme první i druhou uzavřenou ochrannou zónu – do kterých je vstup pouze na zvláštní povolení. Podíváme se přímo do samotné elektrárny, a to až ke zdi, za kterou je už jen vybuchlý čtvrtý reaktor a stále velké dávky radioaktivity. Stejně tak si ukážeme nově postavený sarkofág, který se stal největší pohyblivou stavbou na světě a dnes zabraňuje úniku radiace ze sarkofágu starého. Jen několik stovek metrů od elektrárny leží obrovské město Pripjat, dnes přezdívané město duchů. Padesátitisícové město, bývalá výkladní skříň Sovětského svazu, vystěhované 36 hodin po katastrofě. Jeden z dalších reliktů dávné doby, který se v zóně nachází je i Oko Moskvy, nebo chcete-li Ruský datel. Tajný sovětský radarový systém Duga, který nikdy pořádně nefungoval, i když stál dvakrát tolik než výstavba celé Černobylské elektrárny. Do oblasti se pomalu vrací život, a tak zajdeme na návštěvu i k místním bábuškám, které se vrátily krátce po katastrofě zpět a žijí tu už skoro třicet let samy v rozpadajících se vesnicích. Pravoslavné Velikonoce zase naopak oslavíme v novém městě Slavutych, které vystavěli jako náhradu za vysídlenou Pripjat. Na město se složily jednotlivé státy bývalého Sovětského svazu. Dodnes zde bydlí mnoho Černobylců a denně dojíždějí za prací zpět do elektrárny přes Běloruské území vlakem. Nakonec opustíme první i druhou zónu a někde uprostřed té třetí, do které je možné již volně jezdit, navštívíme malou vesničku Selezivka, která si žije svým vlastním životem – tedy respektive žije medem. Místní brtníci neboli včelaři sbírají hezky postaru med divokých lesních včel.
(1448)
