Sledujte náš: 
Dokumentární cyklus Industrie vypráví neznámý příběh průmyslových dějin českých zemí od prvních manufaktur 18. století až po robotizované továrny 21. století. Na osudech jednotlivých továren z různých průmyslových odvětví ukazuje, jak sociální fenomény, politické ideologie a nové technologie ovlivňovaly vývoj českého průmyslu. Cyklus zachycuje počátky kapitalismu a jeho proměny, přitom opravuje mýty, které si kapitalismus sám o sobě vytvořil. Ukazuje komplexní příčiny komunistického ekonomického krachu a končí problémy, do kterých český průmysl po roce 1989 dostala transformace a globalizace… Dokumentární cyklus se vydá do bohatých a audiovizuálně neprozkoumaných dějin českého průmyslu od období průmyslové revoluce po současnost. V atraktivním pojetí založeném na exteriérech a interiérech spolu s rozsáhlými filmovými a fotografickými archivy v průběhu jednotlivých kapitol bude cyklus odkrývat vznik průmyslové struktury, zrod významných firem, prozkoumávat klíčové průmyslové podniky a jejich vývoj, hledat podstatné vynálezy a inovace, představovat klíčové osobnosti průmyslu i relevantní politiky a zejména nedílně související sociální dějiny. Za pomocí předních historiků a historiček hledá Industrie odpovědi na otázky, jak se lidé z nevolnického venkova naučili pracovat v továrnách, odkud se vzali lidé s know-how při jejich zakládání, kde se vzal kapitál nutný pro jejich výstavbu a proč vznikl kapitalismus, jak dělníci zapříčinili vznik sociálního státu, proč inovacím v průmyslu prospěla válka, jak se bankám podařilo řídit dění ve státě, jakým způsobem se na pozadí průmyslu proměňovala role žen ve společnosti, kdy si lidé začali všímat vlivu průmyslu na životní prostředí, proč měl komunistický režim největší konflikt zrovna s dělnickou třídou nebo proč byla porevoluční transformace průmyslu tak trnitá.
Před zrodem továrny (E01)
Harrachov ukrývá pravděpodobně nejstarší dodnes fungující sklárnu na světě. Byla založena už v roce 1712. Je to místo, které nás spojuje se začátky průmyslu a kapitalismu. Byla to totiž jedna z prvních manufaktur na našem území. Její příběh vypráví o proměně ještě středověkých pravidel na pravidla kapitalismu. Tato sklárna se stala jedním z prvních míst pokroku, který nakonec vytvořil průmyslovou kapitalistickou společnost. Manufaktury strukturují čas lidí a rozdělují jejich práci na jednotlivé úkony. Do té doby čas plyne jinak a všichni dělají všechno. Lidé se u nás totiž převážně živí zemědělstvím a tady v Krkonoších ještě těžbou dřeva a rozšiřováním pastvin. Manufaktury si můžeme představit jako továrny bez komínů a strojů. Dnešními slovy to jsou montovny založené na dělbě práce. Často určité fáze výroby probíhají v jednotlivých chalupách v okolí a dílčí výrobky rodiny přinášejí do manufaktury k dokončení. Tato nová výroba postupně proměňuje vztahy mezi lidmi, protože vyžaduje disciplínu. Manufaktury vznikají tam, kde mají dostatek surovin pro svou výrobu. Dovoz na delší vzdálenosti nepřichází v úvahu, protože doprava v 18. století není rozvinutá. Protože textilní manufaktury potřebují len a ty sklářské zase dřevo, stavějí se hlavně v horských oblastech. Příběh manufaktur ukazuje, jakou roli má v rozvoji podnikání stát. Manufaktury mají být novým zdrojem financí. Rakouská panovnice Marie Terezie čelí nedostatku peněz ve státní pokladně brzy po svém nástupu na trůn. Válka s Pruskem totiž připraví císařství kromě peněz i o velkou část Slezska, kde se zušlechťuje surovina. Ta se pašuje přes krkonošskou hranici. Po zušlechtění se pašuje zpět, jenže se prodává se za mnohem vyšší cenu. Podporou manufaktur chce Marie Terezie docílit toho, aby tyto peníze zůstávaly doma. Do průmyslového věku vstoupí i harrachovská sklárna. Rozšíří a zmodernizuje výrobu a s úspěchy se zúčastní všech světových výstav. Podnikatele, pracující lidi i stát čeká dramatická revoluce, jejímž středobodem bude továrna. S vynálezem parního stroje se nepromění jen způsob výroby. Turbulentní změny zažijí města i venkov, ekonomické vztahy, životní podmínky lidí, politika i stát. V dýmu továrních komínů vznikne kapitalismus a s ním i nová společnost, která bude mít dost práce i sama se sebou.
Průmyslová revoluce (E02)
Globálně proslulou dynastii Rothschildů si spojujeme s finančnictvím a bankovnictvím. Dnes by nás možná překvapilo, že to byli oni, kdo se vrhli na železo a uhlí a prostřednictvím Vítkovických železáren vytvořili z Ostravy ocelové srdce odbívající rytmus průmyslové revoluce v českých zemích. Právě tehdy v lomozu strojů, ve štiplavém dýmu a hučením sirén naplno začíná příběh, ve kterém vznikneme my – lidé průmyslové společnosti a kapitalismu. Ostrava 30. let 19. století není tím, co bychom dnes nazvali městem. Žije zde kolem dvou tisíc lidí, kteří se stále ještě živí hlavně zemědělstvím. To se rychle změní. Rothschildové se chystají postavit Severní dráhu Ferdinandovu. Má to být jedna z největších železnic v Evropě a má propojit Vídeň, Ostravu a polskou Bochni. Impozantní zisky se mají dostavit, pakliže by si vyráběli sami železo a potřebné součásti stavby. A tak kupují Vítkovické železárny a přilehlé doly. Průmyslová revoluce a proměna společnosti může začít. Při utváření průmyslové společnosti a vzniku kapitalismu v českých zemích je naprostým převratem zrušení poddanství a povinné neplacené práce na panských majetcích. To se stane v roce 1848. Od tohoto momentu nemajetný člověk prodává svou pracovní sílu za peníze na pracovním trhu. V tuto chvíli vzniká v českých zemích kapitalismus. Od poloviny 19. století do jeho konce stoupne počet pracujících v industriální velkovýrobě čtyřnásobně. Výroba železa, na které mají Ostrava a Vítkovické železárny velký podíl, tento vzestup odráží. Napříč dekádami vykazuje strmý růst. Podnikání průmyslníků nesvazují žádná státem určovaná pravidla jak nakládat se zaměstnanci. Rothschildové se napříště chtějí soustředit už jen na finančnictví. Noví vlastníci železáren Guttmannové pro roli ředitele získávají vyhlášeného odborníka Paula Kupelwiesera, jenž výrazně promění budoucnost podniku i města. Paula Kupelwiesera bychom dnes nazvali vrcholovým manažerem. Po svém nástupu modernizuje provozy a během jeho působení se produkce železa dvacetinásobně zvyšuje. Jakkoli je vysazen proti rodící se sociální demokracii, je sám autorem mnoha sociálních opatření v železárnách. Dalším momentem zlomu jsou zákony upravující vztah podnikatelů a pracujících, a chránící zaměstnance. Paradoxně přicházejí od konzervativců, které motivuje obava ze síly sociální demokracie a odborů, které se v dělnickém prostředí postupně utvářejí. V Německu tato opatření prosadí kancléř Bismarck a brzy po něm rakousko-uherský předseda vlády Eduard Taafe. Omezují se pracovní hodiny, práce dětí, stanovují se podmínky propouštění, zavádí pojištění v nemoci a další. Rodí se to, čemu dnes říkáme sociální stát. Po dlouhém 19. století se začne nachylovat ke světové válce. Vítkovické železárny, které už dříve začnou s válečnou výrobou, se stanou jedním z nejdůležitějších podniků monarchie. Válka, tak destruktivní v životech lidí, se paradoxně stane urychlovačem průmyslového vývoje a zásadně promění fungování společnosti. Mnohým přinese zmar, jiným ale netušené příležitosti.
Výroba války (E03)
Město Zlín představuje památník úspěchu firmy Baťa a důkaz výjimečné energie muže, který zde vytvořil světový obuvnický gigant. Vypráví čítankový příběh podnikatelského selfmademana, který za vše mohl vděčit jen svému úsilí a schopnostem. Příběh by ale nebyl celý, kdybychom vynechali jeho začátek. Nejen Tomáš Baťa, ale i jiní průmyslníci využili příležitosti a zbohatli na dějinné chvíli tak tragické pro miliony lidí na této planetě – na první světové válce. Srdcem města Zlína jsou budovy Baťova podniku. Město rostlo kolem nich jako odraz nových podnikatelských teorií, ve kterých zisk továrny závisí na co největším využití a efektivitě práce dělnictva i na kvalitě jeho života po práci. Právě první světová válka zrychlí způsob, jakým se z člověka v továrně stává stroj. U Tomáše Bati musíme začátek nových vztahů mezi zaměstnanci a podnikatelem i počátek nových metod výroby hledat v předvečer první světové války. Tomáš Baťa od mládí nemá ve zvyku držet se ve vyjetých kolejích. Se svými sourozenci se nechává vyplatit z ševcovské dílny svého otce. V roce 1894 začínají v malé dílně. Svou první výrobní budovu stavějí o šest let později. To už mají 120 ševců, ovšem do továren plných strojů je ještě daleko. Baťa vyráží pro inspiraci do světa. Takzvané amerikánské metody se učí ve Spojených státech. Díky nim se tovární dělník stane přísně řízeným článkem v soukolí strojové výroby. Tím se Baťa inspiruje u Henryho Forda. V jeho automobilce pojímá sen vybudovat podobně výkonný tovární organismus doma. Baťovi se v roce 1911 do rukou dostává kniha, která ovlivní celý svět – i ten zlínský. Ať už se to dělnictvu líbí nebo ne. Baťův vědecký management by zřejmě přinesl úspěch a získal by výhodu před konkurencí. Zatím je ale jeho továrna jednou z mnoha v Rakousku Uhersku. Píše se rok 1914 a zabití nástupníka trůnu strhne svět do války. Je nejen první světovou, ale také první průmyslovou válkou. Bojuje se nejen na frontě, ale také uvnitř továren, které závodí v chrlení zbraní a všeho, co armády potřebují. Třeba obuv, díky které se na zlatou žílu státních zakázek napojí i Baťa. Za nadcházející čtyři roky nezbyde z monarchie a dosavadních pořádků kámen na kamení. Válečný průmysl ohromně roste a zbrojní firmy jako plzeňská Škodovka posilují. Daří se i Baťovi. Od začátku války se počet jeho zaměstnanců zvýší z 500 na 4000 na jejím konci. Podnik využívá také práci ruských válečných zajatců. Během války získá státní zakázky ve výši 140 milionů korun. 6 milionů přitom poskytne na válečných půjčkách monarchii, čímž dává najevo svou loajalitu. Vztah lidí ke státu se začíná měnit. Obyvatelstvo je zdecimované pracovním tempem a tlakem na výkon, vleklým nedostatkem a nevyzpytatelným koncem války. Inflace během války zvyšuje ceny na jedenáctinásobek. Množí se protesty a obyvatelé se radikalizují. Monarchie musí různými způsoby reagovat na konflikty na domácí půdě. 28. října 1918 je vyhlášeno Československo, o necelé dva týdny později končí válka a zaniká rakouská monarchie. Z Bati se v příštích letech stane světový fenomén. České země začínají v novém samostatném státě etapu, ve které fungování politiky, pozice dělnictva nebo žen a status průmyslníků dojdou velkých změn a máloco bude jako dřív.
Továrna na republiku (E04)
Po první světové válce a koncem roku 1918 mají lidé v nově vzniklém Československu docela prostá očekávání. Když se řekne první republika, vybavíme si idylu starých časů, v nichž vše fungovalo tak nějak poctivěji a férověji než dnes. Stejně tak si neúrodná pole Vysočiny spojujeme spíš s pěstováním brambor než s průmyslem. Přesto osudy škrobárenského podniku Amylon v Havlíčkově Brodě vyprávějí jiný příběh. Vypovídají o tom, jak průmysl raného Československa ovládla Živnostenská banka napojená na stát, a o pravidlech, kdy o úspěchu nebo krachu rozhodovaly konexe. V tuto dobu je škrobárenská firma Amylon důležitým podnikem na Vysočině. Stane se jím už před válkou. Tehdy František Malínský namísto boje s konkurencí nabídne svým soupeřům akciové podíly. Vyrábí škrob, líh a je největším producentem glukózy – tedy hroznového cukru – široko daleko. Nový stát znamená pro podobné firmy značné příležitosti a vyjeví zásadní roli bank. Tu hlavní sehraje Živnostenská banka, v jejíž správní radě majitel Amylonu figuruje. Když chodí lidé z oslav založení republiky na náměstích domů, mívají hlad. Potravin je zoufale málo a jsou na příděl. Na osobu připadá půl kila mouky týdně a půl kila masa měsíčně. Ani během velké hospodářské krize nepanuje taková bída jako první dva roky po vzniku Československa. Žádné nadšení rovněž nelze pozorovat u více než tří milionů českých Němců, pro něž tento nový stát znamená prohru a nevýhodné postavení. Hned po válce vyskočí počet nezaměstnaných na 228 000. Péči potřebuje 210 000 válečných invalidů. Dělnické mzdy jsou na úrovni 37% předválečné výše, zatímco ceny potravin se blíží k dvojnásobku. Stát se nachází v hospodářském rozvratu, nicméně firmy jako Amylon mohou růst… První republika je nedílně spojena s Živnostenskou bankou a spjat je s ní i Malínského Amylon. Banka si získá naprosto dominantní postavení ve státě i průmyslu. Vzniká už roku 1868, aby financovala malé a střední české podniky. Velké jméno si udělá během války, kdy se její management staví proti půjčkám monarchii. Manažeři věznění za velezradu jsou po válce za národní hrdiny. Jeden z nich, Jaroslav Preiss, se stává jejím ředitelem. František Malínský je jeho přítelem a znají se léta z banky, v níž majitel Amylonu figuruje ve správní radě. Amylon je jen jednou z položek v bohatém portfoliu Živnostenské banky. Její moc se vznikem republiky nezadržitelně roste. Ředitel Preiss ovlivňuje její hospodářskou politiku od samého počátku. Ta pravá chvíle banky přichází s takzvanou nostrifikací. To je moment, kdy stát donutí několik set českých firem přenést svá ředitelství z Vídně na naše území kvůli daním. Po válce podniky nemají peníze na obnovu a Živnobanka jim je poskytuje za podíl v akciích. Tak nad nimi získává kontrolu. Na konci roku 1920 vrcholí napětí ve společnosti a odehrávají se ty nejdrsnější sociální bouře. Jsou důsledkem nejen nedostatku, ale i zklamání, že přísliby znárodňování klíčových průmyslů a vyvlastňování velkých majitelů půdy zůstávají jen na papíře. Kvůli sporům v sociální demokracii se odehrává prosincová generální stávka. V Kladně a dalších místech vypuká násilí, zasahuje armáda a střelba připraví o život 14 lidí. Zanedlouho, v roce 1921, jedna z frakcí sociální demokracie zakládá Komunistickou stranu Československa. Komunistická strana vzešlá z bídných poválečných let se stane dramatickým aktérem našich dějin. Živnostenská banka opanuje průmysl a bude výrazně stát za prosperitou velkého průmyslu. Do jejího koncernu budou patřit desítky podniků včetně těch největších jako ČKD, hutě Poldi nebo Synthesia.
Zlatá éra průmyslu (E05)
Asi málokdo nikdy neslyšel o ikonickém výrobku dvacátých let, kterým je Mýdlo s jelenem z Ústí nad Labem. Tohle mýdlo není pozoruhodné jen svým nápaditým marketingem. Stojí za ním dynastie Schichtů, která svým mýdlařským impériem spoluotvírá brány modernity. Dvacátá léta si spojujeme hlavně se světově proslulým Baťou. Ale je to i firma Schicht, která urychluje příchod globalizované budoucnosti. Ústí nad Labem se po založení Spolku pro chemickou a hutní výrobu v polovině 19. století se stává městem chemie. V období první republiky zde už divoce proudí moderní život. Je to jedno z výrazných míst, kde se rodí masová konzumní kultura, vzory sociální politiky pro stát, hygienická revoluce i takový způsob reklamy, který napříště strhne mnoho dalších podnikatelů. První roky 20. let nepanuje v Československu žádná idyla. Po silných nepokojích v roce 1921 přichází o rok později hospodářská krize. Důvodem je zdražení koruny, kdy se tuzemské zboží stává v zahraničí neprodejným. To má za následek zpomalení výroby, růst nezaměstnanosti i cen zboží. Generální stávky v roce 1922 se účastní rekordního půl milionu pracujících. Dělnictvo znamená velkou sílu tlačící stát i podnikatele ke změně. Už z předválečných dob jsou některé velké podniky zvyklé na péči o zaměstnance. Vědí, že aby si udržely kvalifikovanou pracovní sílu, nestačí pouze vyplácet mzdu. Poválečné požadavky dělnictva jsou náročné pro menší podniky a dílny. Velké koncerny, jako je ten Schichtův, jsou připraveny rozšiřovat opatření, která si dnes spojujeme spíše se státem nebo obcí než firmou. Dráha firmy Schicht začíná v revolučním roce 1848, kdy sedlák a řezník Georg Schicht získává živnostenské povolení k výrobě mýdla. Mýdlo vyrábí ve sklepě rodinného domku a do práce jsou zapojeni všichni členové rodiny. V roce 1906 má podnik skoro 2000 zaměstnanců. Získat pevnou pozici se Schichtům daří díky soběstačnosti jejich provozů. S rokem 1924 nastává ve mnoha zemích Evropy konjunktura. Roste mezinárodní obchod, sílí hospodářství a zvyšuje se životní úroveň. V Československu tomu napomáhá i růst spotřeby občanů a rozsáhlá modernizace. Pomalu se začíná odvíjet ona „zlatá éra“, kterou si rádi spojujeme s první republikou. Díky masové výrobě a zásobování se ustavuje to, čemu dnes říkáme konzumní společnost. V období konjunktury se dělnictvo snaží dosáhnout svého podílu na úspěchu průmyslu. Má k tomu potřebnou sílu. V odborech se organizuje 1,7 milionu zaměstnanců a v zemi funguje pět set odborových organizací. Své odbory mají i holiči, číšníci nebo profesionální fotbalisté. Vláda zavádí mnoho sociálních opatření. Například díky podpoře bytové výstavby se postaví v roce 1928 přes 100 tisíc bytů. To je dvojnásobek ve srovnání s dneškem. Pro velkopodniky jsou zásadní zahraničí trhy, aby mohly rozšiřovat výrobu a také, aby je na omezeném domácím trhu neohrozily firmy přicházející zvenčí. Schichtové míří ven po celá 20. léta. Koupí olejnu v Chorvatsku nebo otevřou margarínku v Rakousku. Když do Ústí přijde holandská firma postavit konkurenční továrnu na jedlé tuky, Schichtové zapříčiní jednání o spolupráci. Výsledkem je zrod globálního mýdlařského gigantu. Schichtovým závodům se v podnikání daří i během ní. Během 20. let si díky masivní reklamě a čím dál větší dostupnosti výrobků lidé přivyknou osobní hygieně, kosmetickým přípravkům a péči o domácnost. Na tom, že už se bez těchto produktů neobejdou, nic nezmění ani velká hospodářská krize 30. let.
Hospodářství v krizi (E06)
Punčochy Elite jsou dodnes symbolem průmyslu v severočeském Varnsdorfu. Na začátku třicátých let továrna ovšem nese jiný název – Kunert a synové. Totiž Kunert & Söhne, protože se jednalo o německou rodinu, která měla celosvětový export. Píše se rok 1929 a v USA se po pádu newyorské burzy rozpoutává hospodářská krize, která zakrátko uchvátí i celou Evropu. Krize sráží sudetský průmysl na kolena, ale zaděláno je na to už od vzniku republiky. Firmy ztrácejí svůj dosavadní německý trh. Orientují se spotřebitelsky, takže v časech německé raketové inflace nemají odbyt. Nemají na investice, zastarávají a nejsou schopné konkurovat. A takto vcházejí pohraniční podniky do ještě větší zkoušky – hospodářské krize. Brzy nastane v mnoha sudetských okresech až dvacetiprocentní nezaměstnanost a v průběhu krize zde bude podíl lidí bez práce až trojnásobný oproti zbytku republiky. Jedinou šancí na přežití bylo pro ohrožené německé podniky uplatnění inovací a progresivního přístupu. Ten mají Kunertovi odjakživa. Maria Kunertová si přivydělává pletenými punčochami. Jdou na odbyt, a tak si v roce 1907 otevře malou dílnu. Její manžel Julius v roce 1920 založí pletárnu v nedalekém Großschönau, aby se vyhnul clům za dovoz do Německa. Už o pár let později zakládá podnik na jemné punčochy ve Varnsdorfu. Začíná s osmnácti zaměstnanci. Po pěti letech už u Kunertů pracuje osm set lidí, kteří za den vyrobí patnáct tisíc párů punčoch. Během krize odbyt ohrožují vysoká cla. Sousední Německo je má 40procentní. Sudetské pohraničí, které obývá velká část z 3 milionů českých Němců, na spoustu státních v období krize opatření nedosáhne. Největší problém jsou podpory v nezaměstnanosti, které se vyplácejí přes odbory. V Sudetech ale převažují malí živnostníci a jejich pár zaměstnanců v odborech většinou není. Kunertových lidí se nezaměstnanost na rozdíl od mnoha jiných netýká. Podnik prosperuje i díky inovaci. Kunert se živě zajímá o trendy v průmyslu, má vlastní laboratoř a také konkurenční výhodu v podobě drahých kotonových strojů. Spolu s klesající kupní silou zavírá jedna továrna za druhou, a nejinak je tomu ve Varnsdorfu. Tady krize zavře 15 fabrik. Kunertovi se ale drží. Svůj odbyt nachází hlavně v Anglii a tamní síti obchodních domů Marks and Spencer. Otevírají pobočku v Oslu a prodává i v severských státech. Vyváží také za oceán. Doma navazuje výhodnou spolupráci s Baťou. Poté, co se Hitler stává v roce 1933 německým kancléřem, posilují i v Sudetech extrémní nacionalistické strany, ale i komunisté. 7. května 1935 přijíždí do Varnsdorfu Konrád Henlein, na náměstí přicházejí tisícovky lidí. Apeluje na volbu nacionalistické Sudetoněmecké strany, která prý jediná bojuje za jednotu všech Němců. Ve Varnsdorfu pak strana vítězí s výsledkem 63 %. Činí se i místní KSČ shlukující spojence proti fašismu. Stejně jako v mnoha městech sílí konflikty mezi Čechy a Němci i politické aktivity obyvatel. I podniky musí volit své strategie, jak si to na žádnou stranu nerozházet. 29. září 1938 je podepsána Mnichovská dohoda, na základě které Československo ztrácí své pohraničí ve prospěch Německa. V polovině března 1939 Německo okupuje zbytek země a o půl roku později začíná druhá světová válka. Během ní se varnsdorfští punčocháři Kunertovi už hlásí k nacistickému Německu a vyrábějí také součástky pro Luftwaffe. Po válce jsou jako kolaboranti vyhnáni do Německa a jejich továrna je znárodněna. Stát sice získává tovární haly a stroje, přichází ale o něco cenného – podnikatelské know how a pracovní um těchto lidí.
Továrna v protektorátu (E07)
Podniky, které národ považuje za klíčové, se mohou obrátit proti němu. Takovými jsou na první pohled i Škodovy závody. Kdysi největší zbrojovka rakouské monarchie se během druhé světové války stane důležitou továrnou na zbraně pro nacistické Německo. Máme ve zvyku o Protektorátu mluvit jako o období relativně pohodlné loajality nebo naopak útrap v nesvobodě. Ráno 15. března 1939 je plné deště a mokrého sněhu. Hranice Československa překračují oddíly wehrmachtu. Na plzeňském náměstí Republiky se německá vozidla houfují kolem deváté ráno a vojáci hladce obsazují místní kasárna. Na chodu továrny se navenek nic nemění a lidé chodí do práce jako vždy. Pod nacistickou kontrolou se během roku ocitají i další důležité zbrojní podniky jako je kladenská Poldovka, brněnská Zbrojovka nebo Vítkovické železárny. Německá kapitálová účast v protektorátu se během okupace zvětší více než desetkrát a tento kapitál postupně české podniky ovládne. Jakákoli nezákonná a násilná intervence není potřeba. Nacisté potřebují klid a kontinuitu. Zdálo by se logické, že protektorátní Škodovka bude vyrábět pro Německo. Nadále ale dodává zbraně Sovětskému svazu. Kontrakt o výrobě tanků nebo děl pro Sověty je dojednán díky řediteli Vilému Hromádkovi už před Mnichovskou dohodou. Prodej zbraní budoucímu nepříteli Německa není jedinou aktivitou ředitele Hromádka. Už před začátkem války se v Moskvě domlouvá na způsobu předávání politických zpráv ze zahraničí do protektorátu a z peněz Škodovky posílá milion korun na podporu odboje proti Němcům. Škodovka je součástí gigantického koncernu Říšské závody Hermanna Göringa. Exportním ředitelem se stává jeho bratr Albert, kterému se ale nacismus protiví. Zaměstnance podniku svým vlivem chrání před perzekucemi a je zdrojem informací o stavu třetí říše. Podnik a jeho zaměstnance chrání i Hitlerův zájem, aby firma dál fungovala a přinášela zisk. Oceňuje fortel škodováckého dělnictva a kvalitu dělostřeleckých granátů, děl, dělových hlavní a lokomotiv. Dělníci nemají příliš na vybranou, zda pro okupanty odvádět dobrou práci nebo ne. Sabotérům výroby nebo odbojářům hrozí nejvyšší tresty. Škodovka s více než třiceti tisíci zaměstnanci dále přispívá k financování odboje, kterého se účastní i stovky jejích dělníků. 27. května 1942 se odehrává přímočařejší forma vzdoru – atentát na protektora Heydricha. Po jeho smrti následuje odplata v podobě perzekucí a poprav. Na území protektorátu jsou organizována povinná shromáždění odsuzující atentát. Na plzeňském náměstí se tísní 60.000 lidí včetně dělníků ze Škodovky. Proměna poměrů v protektorátu se projevuje i v továrnách jako je ta jejich. V roce 1943 probíhají velké zotavovací akce. Dělníci z klíčových průmyslových závodů včetně Škodovky vyrážejí speciálními vlaky na dovolenou do Beskyd a Luhačovic. Pro dělníky se zpravidla jedná o první dovolenou v životě a propaganda ji prezentuje jako odkaz Heydrichovy sociální politiky. Během půl roku se podnikových dovolených účastní přes třicet tisíc pracujících. V průmyslových centrech jako je Plzeň dochází k bombardování a průmyslové podniky jsou jeho cílem. Hra na péči o zaměstnance a sociální politiku nebo nákup loajality dělnictva v protektorátu je u konce. O život přijdou stovky škodováckých dělníků a techniků, kteří se účastní odboje. Druhá světová válka končí porážkou nacistického Německa. Válečná zkušenost i služebná role tuzemského průmyslu bude mít vyústění, díky kterým se už věci nevrátí do předválečných pořádků. Vilém Hromádko získá za své protinacistické aktivity řadu ocenění i funkcí v poválečném průmyslu. Pocty ale nebudou mít dlouhého trvání. Nastane další dramatická etapa, ve které bude československá společnost přehodnocovat své fungování. Traumatická válečná zkušenost dělnictva se na tom podepíše.
Výroba šťastných zítřků (E08)
Období po konci druhé světové války se dnes jeví jako předehra ke komunistickému převratu a zároveň jako druhé dějství tragédie, kterou znamenala druhá světová válka. Nacistická ideologie vyzdvihovala roli dělníků na válečném úsilí říše. A to i těch, kteří pracovali v českobudějovické továrně německých majitelů, produkující psací potřeby. Po válce si dělníky chtějí přivlastnit komunisté a využít touhy celé společnosti po sociálních změnách. Píše se rok 1945, druhá světová válka je pryč a tužkárnu Koh-i-noor v Českých Budějovicích, stejně jako spoustu firem, strhne poválečné vypořádávání. Továrna bude odebrána svým německým majitelům. Bude to trvat ještě pár let, než komunisté zcela převezmou moc ve státě. Po vítězství jim ale podlomí nohy ti, na které nejvíc spoléhali. Kola průmyslu se musí naplno roztočit. Roztáčí se ale i kola odplaty. Rychle přicházejí o majetek zrádci a kolaboranti s nacistickým režimem. Bezprostředně se to týká i rodiny Hardtmuthů, zakladatelů a majitelů světoznámé továrny Koh-i-noor. Bez náhrady o podnik přicházejí. Stává se majetkem státu, který s ním bude nadále hospodařit. Stát má dopředu připraven způsob převzetí majetku zrádců a kolaborantů. Na podnik se nasadí tzv. národní správa a vybere se osoba národního správce, která bude dočasně řídit podnik. Během pár měsíců skončí v národní správě 9000 podniků se skoro milionem zaměstnanců. Zpočátku má továrna Koh-i-noor štěstí na poměrně kompetentního správce. Hned v roce 1945 vstupuje do komunistické strany. Asi tuší, že do budoucna to může jeho kariéře jen pomoci. Po válce se odehrává plošné vysídlení Němců. Celkově se to týká téměř 2,5 milionu lidí, kteří musí opustit Československo. Provázejí to i brutální násilí, vraždy a loupeže páchané na civilistech. Kromě selhání humanity a práva to přináší potíže pro průmysl. Němci mají hojné zastoupení mezi technickou inteligencí, manažery podniků a jsou nositeli know-how i podnikatelského zápalu. Pozice dělnictva je nyní mnohem silnější než kdy byla před válkou. Představuje sílu, která má republiku vyvést z poválečné krize svou prací. Vládní program rýsuje zcela jiný model společnosti, než panoval dosud. V ekonomice má hrát zásadní roli stát a sociální politika má být tak silná, aby se všichni měli dobře. Průmysl má sloužit státu a lidem. Převládá levicové myšlení a vzývá se solidarita a společenský blahobyt. Taková nálada je i ve velké části Evropy. Napříč politickým spektrem panuje shoda na tom, že se budou znárodňovat klíčové průmysly. Ve volbách roku 1946 vítězí komunistická strana, která získává přes 40% hlasů. Za úspěchem stojí i poválečná chuť společnosti na radikální řešení, popularita levicového myšlení a prestiž Sovětského svazu coby osvoboditele, ke kterému se komunisté odkazují. Značnou podporu mají u dělnictva, kterému slibují sociální jistoty a pohodlí, podíl na moci a dobré příjmy. V únoru 1948 KSČ po demisi vlády uchvacuje moc. Po převratu komunisté rozjíždějí plošné znárodňování. Za pár měsíců není v soukromých rukou téměř žádná továrna. Oproti poválečným záměrům majitelé nedostávají žádnou náhradu a mnohdy je čekají represe. Znárodňování doprovázejí personální čistky odstraňující lidi, které režim vidí jako nespolehlivé. Se znárodněním přichází centrální plánování a fenomén pětiletek. O tom, co budou továrny vyrábět, rozhoduje centrální plánovací úřad zpravidla pro pětiletá období. Podniky jsou nuceny plnit plány. Je pro ně prakticky nemožné regovat na nové situace. Jejich manažeři jsou v kleštích – buď volí improvizaci a neformální postupy, za což jim ale hrozí tvrdé postihy. Nebo dodrží pravidla, ale nesplní plán nebo neudrží kvalitu. Rozkol mezi obyvatelstvem a komunistickou stranou roste nejen kvůli podmínkám na pracovištích. V počátcích padesátých let naprosto vázne zásobování potravinami, stále jsou na příděl. Dlouhá řada spotřebního zboží je k nesehnání a odehrává se i bytová krize. Státu chybějí peníze a systém je na pokraji zhroucení. Stupňuje se rozčarování dělnictva a naopak i zklamání strany z postoje dělníků.
Reformy na běžícím pásu (E09)
Československu 50. a 60. let vévodí příběh těžkého průmyslu. Jdou do něj obrovské investice jako do tahouna hospodářství. Děje se to na úkor spotřebitelského průmyslu a zemědělství. Přesnější obraz o době tak poskytují osudy malé tvarůžkárny v Lošticích. Dokreslují, proč stát a jeho centralizované hospodářství nejsou schopny zajistit rozvoj průmyslu, dostatek zboží ani vzestup životní úrovně… Továrna na výrobu syrečků v Lošticích s tradicí sahající až do roku 1876, se musí vyrovnat se změnami, které diktuje nový komunistický režim. Masivní znárodnění a s ním související čistky ve vedení podniků mají v první fázi za následek ztrátu know how. V loštické tvarůžkárně to ale probíhá jinak. Malý podnik má natolik specializovanou výrobu, že si režim nemůže dovolit zbavit se původních majitelů a zkušených pracovníků. Přesto příběh tvarůžkárny vypráví o postupném pádu tradičních provozů na pozadí velkých změn. První roky 50. let je v plném proudu kolektivizace zemědělství, během níž zemědělci přicházejí o své majetky ve prospěch kolektivních družstev. Československo je jednou z posledních zemí Evropy, kde stále ještě funguje přídělový systém výdeje potravin na lístky. Změny v zemědělství, neúroda a problémy centrálního plánování vedou k nedostatku potravin i dalšího zboží. Roku 1953 je situace v hospodářství zoufalá. Končí první pětiletka a výsledky nedosahují předsevzatých cílů. Lidé si za peníze oficiálně nemají co koupit, zatímco kvete černý trh. Vláda se odhodlává k reformě, která má odstranit lístkový systém. To ale hrozí obřím zvýšením poptávky po zboží. Měnová reforma má znehodnotit kupní sílu obyvatel a nedat poptávce šanci. 1. června roku 1953 se obyvatelé Československa probouzejí a zjišťují, že jejich peníze jsou téměř bezcennými kusy papíru. Podvedené obyvatelstvo se bouří. I dělníky za účast na protestech často čekají tresty včetně několikaletých vězení nebo práce v uranových dolech. Tvrdý dopad má měnová reforma na zemědělství. Soukromí zemědělci jsou postiženi tím, že přicházejí o peníze na nákup osiva. Zároveň dochází ke snížení výkupních cen jejich produktů. To se okamžitě odráží v potravinářství a v podnicích jako je loštická tvarůžkárna, které nemají od zemědělců dost surovin. Výsledkem je nedostatek potravin na trhu. Od Československa se čeká, že bude kovárnou východního bloku. Do průmyslu přichází nejvíce investic na úkor ostatních odvětví jako zemědělství, spotřebního průmyslu i potravinářství. Počátkem 60. let kolabuje hospodářství. Produktivita podniků je nízká a na nedostatkové zboží se stojí fronty. Jedním z důsledků měnové reformy a chaosu centrálního plánování je demotivovanost pracovníků i nekvalita práce. Vláda si uvědomuje nutnost ekonomických reforem. Po první neúspěšné Rozsypalově reformě přichází ekonom Ota Šik. Reformy si získávají velkou popularitu, vzbuzují velkou naději a vlévají energii do podniků i mezi pracující. Mají přinést větší podíl zaměstnanců na řízení, autonomii podniků a připuštění tržních principů. V 60. letech je už jasné, že samotná fyzická síla v hospodářství nestačí. Hodí se do těžkého průmyslu, ale všude jinde je potřeba mnohem lépe promýšlet a plánovat. Podniky si uvědomují, že potřebují odborníky, kteří rozumějí výrobě a řízení. V podnicích jako je loštická tvarůžkárně to znamená, že experti nemohou být propuštěni z důležitých funkcí. Součástí modernizace a reformního ovzduší 60. let let je inspirace děním v západních zemích. Na vzestupu je kybernetika, kterou kdysi režim zavrhl jako „buržoazní pavědu sloužící k zotročení dělnické třídy pomocí strojů.“ Nyní ale znamená naději pro racionálnější centrální plánování a stávají se trendem na poli výzkumu i plánování v podnicích. Ve společnosti sílí myšlenka demokratizace, a totéž se děje i na úrovni podniků. Produktivita práce se zvyšuje, plán se většinou plní a klesají výrobní náklady. Může se jednat i o výsledek celkové reformní atmosféry, proměny řízení a nových prvků autonomie v podniku. Už se nikdy nedozvíme, jestli by se podařilo vytvořit specifický tržní socialistický systém s vysokou autonomií podniků a kybernetikou racionálně řídící plánování. V srpnu 1968 se odehrává sovětská okupace a veškeré reformní proudy se zastavují. Společnost a ekonomiku čeká takzvaný návrat do normálu.
Soukolí normalizace (E10)
Málokterý výrobek je s naší zemí tak spjatý jako škodovka. Automobil byl výrobně jeden z nejnáročnějších produktů a ukázal všechny limity centrálního plánování. Manažeři i zaměstnanci museli čestně prohrát s neřešitelným zadáním – vyrábět levně, kvalitně a z dílů vyrobených jen doma. Na mladoboleslavský podnik Škoda namíří po roce 1968 komunistický režim velkou pozornost. Až do sovětské okupace je v Československu problém si koupit auto. Jeden vůz připadá na 27 obyvatel. Důvodem je vysoká cena i nedostatečná výroba. Zákazník na nový vůz čeká několik let. Na Západě už auto není výlučným luxusním výrobkem, ale stává se spotřebním zbožím. I u nás má být dostupné pro každého. Kvůli ukončení reforem a návratu k centrálnímu plánování je to ale po roce 1968 těžký úkol. Vývoj a inovace se ale nakonec prosadí. Z reforem se podařilo uskutečnit jen málo. Jejich tvůrce Ota Šik po roce 1968 emigruje do Švýcarska a o svou dosavadní práci či funkci z politických důvodů přichází 350 000 lidí. Tisíce jich odejdou do zahraničí. Odliv zkušených a kvalifikovaných lidí se projevuje v podnicích, které je nemají jak nahradit. Děje se to i v tak důležitých továrnách, jako je Škodovka. V roce 1971 začíná nová pětiletka. Dnes bychom nečekali, že mohla být po opuštění reforem úspěšná, ale opak je pravdou. Období do poloviny 70. let je nejúspěšnější. Režim totiž využívá rezervy z druhé poloviny 60. let k opětovným masivním investicím do těžkého průmyslu, energetiky a stavebnictví. Zužitkovává peníze, které díky dosavadním reformám vznikly. Jejich ukončení má ale citelné důsledky pro atmosféru v podnicích. Stát se snaží vytvořit dojem blahobytu a klid velkými sociálními opatřeními. Poskytuje občanům rozsáhlé dávky a bezúročné půjčky. Vrcholí výstavba bytů, jichž se v 70. letech staví až 100 000 ročně. Na rozdíl od západních zemí, kde stát vybírá daně od podniků a z nich platí sociální politiku, jsou výdaje komunistického Československa paradoxně méně centralizované. Stát totiž přesouvá část povinnosti sociálních opatření na podniky. Důsledkem je prodražování výrobků. Škodovka stojí 25 průměrných měsíčních platů, tedy dvojnásobek toho, kolik za auto vydá západní spotřebitel. S problémy průmyslu kontrastuje situace v odvětví, které si s průmyslem většinou nespojujeme. Vzestup zažívá zemědělství, které uplatňuje mnoho průmyslových principů. Prosazuje se velkokapacitní výroba, mechanizace a automatizace. Vznikají agrokombináty jako komplexní soběstačné provozy, které vyrábějí i průmyslové produkty. Mezi nimi se stává ikonickým Agrokombinát Slušovice. Zdaleka ale není jediný. Produktivní zemědělská výroba proměňuje tvář vesnic. I v malých obcích se stavějí nákupní a kulturní střediska, veřejné knihovny, pobočky pošty nebo pohostinství. Standardem se stává frekventovaná autobusová doprava. Vybavení venkovských domácností předčí ty městské. To souvisí i s rychle rostoucími platy v zemědělství. Evropsky mimořádná občanská vybavenost obcí později přežije i privatizaci a zůstane jedním z mála pozitivních dědictví normalizace. Režim se chystá vynést trumf novým automobilem, který po zastaralých modelech bude výrazem pokroku. Má vzniknout Škoda Favorit, která snese srovnání se západními vozy. Je to vládní priorita a konstruktér Petr Hrdlička dostává na vývoj a spuštění výroby dva a půl roku, což poloviční čas než je zvykem. Auto, které má být důkazem soběstačnosti československého průmyslu, může paradoxně vzniknout jen díky firmám ze Západu – kterému má přitom konkurovat. Sovětský vůdce Gorbačov v polovině 80. let prosazuje přestavbu hospodářství. Pro československé uši to není nic nového. Jedná se o principy reforem 60. let. Demokratizace řízení, autonomie podniků, částečné přijetí tržních principů. Prosazuje se i princip otevřenosti a zvedají se stavidla kritiky. Ta míří i na problém, který do té doby v Československu nikdo neřešil a jehož důsledky začaly být čím dál tím tíživější – na vliv průmyslu, na životní prostředí. V roce 1987 vláda připravuje novou reformu. Průlom znamená záměr povolit drobné podnikání, spolupráci se zahraničními podniky a vstup zahraničního kapitálu. Na československé silnice mezitím konečně vyjíždí a jen v několika stovkách kusů nová Škoda Favorit. Ani plánované reformy, ani politika otevřenosti už ale nedokáží zastavit deziluzi obyvatel ze života v normalizaci. Komunistické režimy se postupně hroutí, počínaje 17. listopadem 1989 pak také v Československu. Škoda Favorit nakonec československou společnost převeze do nového demokratického režimu a kapitalismu. Automobilka je dlouhým vývojem Favoritu vyčerpaná a zadlužená. Ale enormní úsilí, nápaditost a spolupráce se západními firmami při jeho vzniku jsou důvody, proč do ní ve slabé chvíli má zájem investovat velký západní investor. Bude to jeden ze šťastnějších příběhů, kterých po revoluci náš průmysl nezažije příliš.
Továrna na kapitalismus (E11)
Po listopadu 1989 čekají převratné změny celou českou společnost. Před politiky stojí těžký úkol, jak převést státní majetek do soukromých rukou. Většina podniků stojí v roce 1990 před obtížnou situací. Do té doby vyvážejí své produkty prostřednictvím státních podniků zahraničního obchodu. Čtyři pětiny exportu jdou do jiných socialistických zemí. Po pádu režimu podniky ztrácejí odbyt. Přicházejí také o prostředníky, kteří působili v zahraničním obchodu. Know-how nechybí ve výrobních halách, ale v kancelářích vedení. Dnes je Kopřivnice poklidným městem na severu Moravy. Na začátku 90. let ještě patří mezi nejvýznamnější místa našeho průmyslu. Město tepe výrobou a životem. Není snad kopřivnické rodiny, jejíž člen by nevstával každodenně na šichtu do Tatrovky, aby mohly odolné, ale zastarávající nákladní vozy mířit na východní trhy. Tatra je druhou nejstarší dodnes existující automobilkou na světě. Její kořeny sahají do roku 1850, kdy řemeslník Ignác Šustala zakládá dílnu na výrobu kočárů. Název Tatra si továrna dává v roce 1919 po testování nových vozů ve Vysokých Tatrách. Díky konstruktérovi Hansi Ledwinkovi vzniká unikátní koncepce podvozku, jež se využívá dodnes. Po druhé světové válce je podnik znárodněn a prosluje také luxusními limuzínami Tatra 613, které jsou až do roku 1989 určeny jen pro významné funkcionáře. Blíží se jedna z největších operací přesunu majetků v historii země. Československo je světovým unikátem, kdy téměř veškeré podnikání provozuje stát. Roste obava, aby podniky rychle nerozkradly dosavadní socialistické managementy nebo aby nezačaly v nových podmínkách rychle krachovat. Politici a ekonomové se přou, jakým způsobem rozpustit majetek ve společnosti a komu předat nejdůležitější továrny. 70 procent občanů přitom nesouhlasí, aby se stát podniků zbavoval. Vrcholí politická diskuse, jak se státními podniky naložit. Mezi návrhy patří prodej zahraničním investorům a předání pracujícím prostřednictvím zaměstnaneckých akcií. Vítězí cesta privatizace. Hladce probíhá u obchodů, hospod a jiných malých provozoven. Lidé si je kupují v dražbách na úvěr. Problém představují velké podniky, jichž je 1720 s majetkem přes 700 miliard korun. V kupónové privatizaci mají být podniky rozdrobeny mezi jednotlivce prostřednictvím akcií. Hlavním motivem je udržet doma takzvané české stříbro jako je právě i Tatrovka, a nedovolit prodej do zahraničí. Nebo chceme-li jiný motiv – s takovým příslibem se dají lépe vyhrát volby a manipulovat veřejné mínění. Každý občan může za tisícikorunu získat kupónovou knížku a jejím prostřednictvím se stát drobným akcionářem podniku, který si vybere. Privatizaci máme spojenou s podvody, tunelováním, mafiánskými praktikami. Často ale za neúspěchem podniků stojí i něco jiného než špatný záměr. Po pádu režimu není k dispozici dostatek lidí ovládajících moderní metody řízení, organizaci podniku a fungování nových trhů. Problém nefungujícího průmyslu a podniků se přesouvá na ramena bank, které stále patří státu. Svými úvěry drží podniky nad vodou a to často z donucení politiků, kteří u konkrétních provozů nechtějí dopustit krach a znepokojit veřejnost. Takzvaný bankovní socialismus končí tím, že stát převezme – tedy zaplatí – všechny nevymahatelné úvěry, které banky půjčily průmyslu. Mnoho tradičních a klíčových podniků v průběhu 90. let krachuje a vrací se zpátky státu. Ten je znovu privatizuje. Takový je případ například hutí Poldi Kladno, ČKD, Škody Plzeň a také Tatry Kopřivnice. Na konci 90. let je euforie nové éry demokracie a kapitalismu pryč. Společnost má za sebou mnohá rozčarování, krachy podniků a zkušenost nezaměstnanosti. Podle výpočtů ministerstva financí stála cesta k tržní ekonomice 700 miliard korun. Shodou okolností je to téměř stejná částka, kterou představoval majetek privatizovaných velkých podniků. Tatra po mnoha peripetiích a změnách vlastníků nakonec přežije a nákladní automobily se v Kopřivnici budou vyrábět dál. Česká republika zůstane v pozici levné ekonomiky a v převažujícím postavení subdodavatele, který vyrábí pro jiné značky za hranicemi. Téměř polovinu kapitálu českých podniků budou ovládat zahraniční firmy. Ty také ocení výhodu levné a zároveň kvalifikované pracovní síly. Do budoucnosti vstoupí český průmysl s výzvou, jak obstát v rychle se měnících globálních podmínkách a jak uživit lidi, na kterých stojí.
Roboti nastupují (E12)
Z transformačních 90. let si český průmysl odnesl výzvu, jak obstát na poli globální konkurence. Než se odhodlal k masívním inovacím, které se ve světě odehrávají, spustila se takzvaná čtvrtá průmyslová revoluce. Vznikl Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT, aby pomohl průmyslu vstoupit do budoucnosti… O takzvaném Průmyslu 4.0 mluvíme řadu let. Konkrétně od roku 2011, kdy se objevily základní vize takzvané chytré továrny. V ní by kyberneticko-fyzikální systémy měly převzít spoustu práce, kterou dosud vykonával člověk. Institut ČVUT má za sebou řadu společných projektů s průmyslovými podniky jako automatickou kalibraci robotů, bezpečnou interakci člověka a robota v logistických skladech, vývoj automatického třídiče radioaktivního odpadu nebo imitačního učení robotů s využitím jazyka. Na světě jsou zhruba 3 miliony průmyslových robotů. Podle odhadů nahradí v nadcházejících letech až polovinu pracovních míst… Obavy ze ztráty práce provázejí takovou inovaci už od nástupu strojové výroby a dělníci ji považují za pohromu. Už v roce 1848 například ve Slezsku stroje rozbíjejí. Touhu průmyslníků po vynálezech usnadňujících výrobu to ale nezastaví. Inovace zrychluje během 1. světové války díky potřebě intenzivní válečné výroby. Během první republiky patří sice Československo mezi nejprůmyslovější země Evropy, ale jeho průmysl zastarává právě kvůli malé odvaze k inovacím. To se příliš nemění ani během komunistického režimu, který se soustředí na těžký průmysl… V českém průmyslu se počet robotů během deseti let zpětinásobil. Plně robotizované továrny bychom však ještě marně hledali. Na deset tisíc pracovníků u nás připadá okolo 150 robotů a jsme 15. na světě. V sousedním Německu je to ale třikrát tolik. Jestli roboti vezmou lidem nenávratně práci nebo přinesou nové příležitosti záleží i na tom, jak bude stát investovat do pracovní síly, vzdělání nebo logistiky. Česko je na špici díky technologiím jako je 3D tisk, které mění povahu výroby. Dalším způsobem individualizované produkce je speciální linka, která dokáže flexibilně měnit parametry jednotlivých výrobků přímo během výroby. Takové zařízení dovoluje vyrábět každý kus zboží s odlišnými barvami a dalšími vlastnostmi podle preference zákazníka… Roboti a umělá inteligence nebudou umět nahradit veškerou práci. Ani nejšikovnější roboti a nejchytřejší algoritmy nezvládnou obsadit třeba pedagogické nebo pečovatelské profese. Zároveň vzniknou nové obory a specializace, které si dnes umíme stěží představit. Budou mít hodně společného právě s novými technologiemi…Český průmysl urazil dlouhou cestu od prvních kouřících továren, lidmi nabobtnaných měst se spoustou sociálních problémů a prvních státních zásahů do vztahů mezi průmyslníky a dělnictvem v zájmu zachování smíru. I on zažil technologické revoluce a konkurenční tlak na invenci zvenčí. Stál u zrodu konzumní kultury a zlepšování kvality života mas. Jak během průmyslové revoluce, tak válek, období demokracie i během státního socialismu zažíval výzvy, jak motivovat pracovní síly a více je vtáhnout do celé výrobní hry. To bude i v novém světě patřit k velkým tématům průmyslu, státu i lidí.
