Sledujte náš: 
Nucené práce byly v nacistickém Německu každodenním jevem; režim je organizoval a společnost tento záměr podporovala. S nucenými pracemi se „Reich” nijak neskrýval, metoda byla aplikována před očima veřejnosti. Šlo o zločin proti lidskosti a zároveň obchod vynášející miliony dolarů. Mezi oběti otrocké dřiny patřili nejen váleční zajatci, ale i mnoho civilních obyvatel, mezi nimi zástupy žen a dětí. Za války bylo odvlečeno do nacistického Německa na nucené práce celkem 13 milionů lidí. A zhruba každý pátý z nich otrockou práci pro Němce nepřežil. Trojdílný filmový dokument líčí příběhy lidí odvlečených na nucené práce a prostřednictvím individuálních osudů podrobně vykresluje krutý novodobý otrokářský systém, který nacisté zavedli.
Vykořisťování (E01)
Německo, 1933. Demokracie byla mrtva, po požáru říšského sněmu byly vydány dekrety, které předznamenaly nacistické pronásledování politických oponentů. Nucené práce byly v Německu zavedeny jen pár týdnů po nástupu národních socialistů k moci. V březnu roku 1933 byl v Oranienburgu otevřen jeden z prvních koncentračních táborů. Lidé tam byli mučeni, vražděni a nuceni těžce pracovat. Ekonomická stránka těchto nucených prací byla až na druhém místě. Jejich hlavním důvodem bylo zastrašit, vyloučit a perzekvovat ty, kteří byli považováni za nepřijatelné.
Destrukce (E02)
Léto 1941. V německých továrnách a na statcích chyběly tři miliony pracujících lidí, převážně mladých mužů. Ti odešli bojovat do války proti Sovětskému svazu. Operace Barbarossa byla hned od začátku válkou dobyvačnou a destruktivní. Nacisté vnímali sovětské obyvatelstvo a válečné zajatce jako slovanské „podlidi“, jejichž životy nemají žádnou cenu. Na nucené práce se s nimi původně ani nepočítalo. V zajetí bylo drženo víc než 5,7 milionu sovětských vojáků, 3,5 milionu jich zemřelo. Většina z nich zahynula v nelidských podmínkách zajateckých táborů, které Němci zřídili přímo na okupovaných sovětských územích.
Pokání (E03)
Konec roku 1944. Na východě i na západě získávali nepřátelé Německa převahu. Válka byla prohraná, ale Wehrmacht zarputile bojoval dál. SS začaly rušit koncentrační tábory a vězni, kteří dokázali přežít, zakoušeli další hrůzy. Počátkem roku 1945 muselo jít bezmála 60 000 vězňů pěšky z Osvětimi daleko na západ a asi 15 000 z nich při tom zemřelo. Celkově si podobné “pochody smrti“ vyžádaly na čtvrt milionu obětí, většinou Židů. V táborech esesáci nechali pouze ty, kteří už nemohli chodit. Mnozí byli natolik zesláblí, že zemřeli krátce po osvobození. Američtí vojáci donutili obyvatele Výmaru, aby si prohlédli zubožená těla v nedalekém táboře Buchenwald. Dost Němců ovšem tvrdilo, že o páchaných zločinech nic nevěděli. Přitom tito chátrající vězni pochodovali přes jejich město na své pracoviště po několik let.
