Archeologické nálezy o první výrobě piva pocházejí z Mezopotámie, kde již v 7. tisíciletí před n. l. se kvašením obilí připravoval nápoj nazývaný kaš nebo šikarum, předchůdce dnešního piva.
První dokladem souvisejícím přímo s výrobou piva je nadační listina prvního českého krále Vratislava II. pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088, ve které mimo ostatní dary a privilegia panovník přidělil kapitule desátek chmele na vaření piva.
Rozvoj řemeslné výroby piva nastal od 13. století se zakládáním nových královských měst, která dostávala od panovníka řadu privilegií. Pro rozvoj pivovarství bylo důležité přidělení práva várečného a práva mílového (zrušeno v roce 1788). Později tato práva získala i poddanská města od příslušné šlechty.
Velký význam pro rozvoj pivovarství a kvalitu piva měly u nás sladovnické cechy.
Cechy určovaly, kolik piva a z jakého množství sladu smí jeden dům vyrobit, kontrolovaly jeho kvalitu a na rozdíl od okolních zemí dohlížely i na to, aby pivo vařil jen ten, kdo se v tom oboru řádně vyučil. Proto byla česká piva již ve středověku velmi kvalitní a v hojné míře se vyvážela do okolních zemí i na dvory jiných panovníků.
Ve 14. až 15. století zbohatlí měšťané sdružovali své finanční prostředky a zakládali společné městské pivovary. Ke konci středověku a kolem poloviny 16. století se rozvíjela výroba piva ve šlechtických pivovarech, stabilně se udržovala či rozšiřovala v klášterních pivovarech, které méně podléhaly vlivům politických a hospodářských změn. Městské řemeslné pivovarství začalo upadat po roce 1547, kdy se řada měst vzbouřila proti nadvládě Habsburků a poté jim byl konfiskován majetek.
O velkou reformu výroby sladu a piva, která byla prvním krokem v rozvoji typických vlastností současných českých piv, se zasloužil v 18. století český sládek František Ondřej Poupě (1753–1805). Navrhl řadu nových zařízení pro výrobu sladu a piva, přesvědčoval sládky, aby používali výhradně ječný slad, upravil dávkování chmele, čímž se zlepšila barva světlých piv atd. V Brně založil pivovarskou školu, zřejmě první svého druhu v Evropě a kterou absolvovala českých sládků, ale i pivovarníků ze zahraničí.
Významným mezníkem v českém pivovarství bylo založení Měšťanského pivovaru v Plzni (dnešního Prazdroje) v roce 1842, který vyráběl výhradně spodně kvašená piva. Pivo mělo velmi dobrou kvalitu a během krátké doby všechny pivovary v Čechách a na Moravě zavedly tuto technologii výroby.
Zlatý věk českého pivovarství nastal v polovině 19. století, kdy byla zahájena průmyslové výroby sladu a piva. Vynikající rozvoj českého pivovarství a kvalita jeho výrobků byla podpořena třemi základními faktory:
optimálními podmínkami pro pěstování surovin sladovnického ječmene a chmele,
orientací rozvíjejícího se strojírenského průmyslu na výrobu sladařských a pivovarských zařízení, která se vyvážela do celého světa,
zajištěním jak vysokoškolské, tak středoškolské výuky pivovarských odborníků.
V té době se uvolnila možnost výstavby pivovarů a v Čechách vzniklo okolo 30 nových měšťanských, akciových a soukromých pivovarů. Postupně se zvyšovala celková výroba piva koncentrovaná do větších pivovarů, malé pivovary zanikaly. Pivo se vyváželo prakticky do celého světa.
V roce 1918 Československá republika převzala z od habsburské monarchie asi 60 % výrobního potenciálu pivovarů. Celkem se jednalo o 562 pivovarů, které byly v poměrně špatném stavu. Po druhé světové válce celá řada uzavřených pivovarů již neobnovila svoji činnost. Po roce 1948 byl pivovarský a sladařský průmysl postupně zestátněn a centrálně řízen.
