• Poslední Napoleonova bitva.
    V dubnu 1814 se Francie zachvěla pod smrtonosnou kosou války. Následkem Napoleonových zhoubných výprav padlo téměř milion lidí. Během této skutečně krvavé lázně si císař podmanil větší část Evropy.
    11. dubna 1814 legenda dostává trhliny. Napoleon – poražený nepřáteli, opuštěný Francií – je donucen k abdikaci. Císař se podřídí Spojenému království, Prusku, Rusku a Rakousku, tedy zemím, které se proti němu spojily. Vítězné evropské mocnosti dosadily na francouzský trůn Ludvíka XVIII., mladšího bratra Ludvíka XVI. Napoleona poslali do vyhnanství na ostrov Elbu, ležící u pobřeží Itálie. Napoleon později vzpomínal: „Orel sice klečí na zemi na jednom koleni, ale ještě není připravený padnout. Vrátím se a budu bojovat proti domýšlivým králům, dokud se neskloní před císařským orlem.“ 26. února 1815 se obavy koalice potvrzují – Bonapartovi se podařilo dostat se z ostrova Elba. Vylodil se v zálivu Juan na francouzské půdě, sotva s tisícovkou mužů. Měl jen trochu času na znovuobnovení svých jednotek. Jeho cíl byl jasný – vrátit se co nejdříve do Paříže a svrhnout Ludvíka XVIII.
    Pierre Lantelme, čtyřiačtyřicátník, původem z Lyonu. Léta sloužil jako granátník u císařské gardy, elitní Napoleonovy jednotky. Patřil mezi šest set vojáků, kteří následovali svého císaře na Elbu. Píše své ženě: „Má vroucně milovaná, právě jsme přistáli v zálivu Juan, přímo pod žhnoucím sluncem. To je k neuvěření! Když lidé spatří císaře, okamžitě mu běží padnout k nohám. Dokonce i vojáci, kteří nám měli zahradit cestu, se k nám připojili! Více než kdy jindy jsme s ním a vyrážíme do nového boje! Ať žije císař, ať žije Francie!“
    Dvacátého března 1815 Napoleon vstupuje do Paříže. Den předtím Ludvík XVIII. uprchl do Gandu).
    Napoleonův návrat je vnímán ze strany koalice jako nepřípustná provokace. Aby se už jednou provždy skoncovalo s Bonapartem, jmenovala britská vláda spolu s nizozemským králem do čela svých jednotek umístěných na belgickém území vévodu z Wellingtonu.
    Přitom nejde o vyhlášení válečného stavu Francii, ale opravdu jen o válku proti Bonapartovi, proti jeho vojsku.
    Pověst, jakou Wellington měl – a ovšem stále má – ho vykresluje jako rezervovaný, přemýšlivý typ, někoho, kdo si své tahy velmi pečlivě připravuje dopředu. Neriskuje, není impulzivní, nemá v sobě nic z Napoleonovy středomořské bezprostřednosti. Proti Napoleonovi mobilizuje celá Evropa. Francie se dostala do kleští; blíží se poslední bitva…

    (1598)

    Share This:




    DJ's MEGAMIXES