Francouzský cyklus dokumentů.

1 Auguste Rodin

„Kde jsem pochopil sochařství? V lese, při pozorování stromů. Na cestách, když jsem sledoval utváření mraků. V ateliéru, díky studii modelu. Všude, jenom ne ve školách.“

Navzdory tomuto výroku však existuje škola, v níž patnáctiletý Auguste Rodin (1840–1917) nadšeně objevuje sochařskou tvorbu. Jde o takzvanou „malou školu“; později Uměleckoprůmyslovou, zvanou krátce Art Deco. „Zdálo se mi, že stoupám k nebesům“, poznamená o mnoho let později.

Nesmělý, krátkozraký mladík je fascinován. Hoch, o němž se tvrdilo, že příliš důvtipu nepobral – ve škole se sotva naučil číst a psát – se nyní vrhá s veškerou vervou do práce.

Ponoří se do četby Victora Huga a Lamartina, chodí kreslit do Louvru, vstává za úsvitu a pracuje pozdě do noci. Přesto ho na Akademii výtvarných umění nepřijmou. Ani napodruhé, ani napotřetí. Pln roztrpčení to nakonec vzdává. Vyvolá to v něm doživotní nechuť k formálnímu vzdělávacímu systému. Jako by znal latinskou moudrost: „Noli iurare in verba magistri“ (Nepřísahej na slova učitelova“).

2 Pieter Bruegel starší

Dlouho mu přezdívali „legrační Brechl“. Jeho obrazy lidi totiž rozesmávaly.

Dnes se vžilo označení Brechl starší, aby se odlišil od svých dvou synů, byli to rovněž malíři. Dost zvláštní „starší“! Nikdy příliš nezestárnul, protože se pravděpodobně nedožil více než pětačtyřiceti let. Přesněji to stanovit nedokážeme, protože jeho datum narození není známé. Vlastně toho o tomto muži moc nevíme. Ze života, který pohltil čas, vystupuje jen několik dat. Žádné písemnosti, žádné dopisy. Pouze dílo – nebo to, co z něj zbývá – bohaté, rozkošatělé, často tajemné: asi padesát kreseb a rytin, asi padesát obrazů, všechny datované.

Pieter Bruegel se narodil kdesi v okolí Bredy v Nizozemsku někdy mezi léty 1525 a 1530 do mimořádně neklidné doby. Zuřily totiž náboženské války. Ve jménu Boha si lidé podřezávají krky a pářou břicha. Ví se, že mladý Pieter nastupuje do učení k antverpskému malíři, pravděpodobně Pietru Coeckeovi, kultivovanému muži, jehož manželka Mayken byla miniaturistka. V roce 1551 se zapisuje jako malíř do matriky města Antverp. Tehdy se jeho jméno poprvé objevuje oficiálně. Od nynějška je „Mistr Bruegel“! Krátce nato odjíždí do Itálie, jako tak mnoho jiných před ním. Cesta je dlouhá, ale je mladý a dychtivý vše poznat. Otevírají se před ním nové obzory: Alpy, Řím, vlahé pobřeží Středozemního moře. Kreslí. Jeho pero se neúnavně pohybuje po papíře. Klouže, škrábe, zastavuje se. Velkolepost, jemnost, najdeme tam vše. Bruegel je nenasytný. Chce si vrýt do paměti každý detail. Hltá hory a skály, ústí řek a mořské úžiny. Italské scenérie ho poznamenají navždy. Najdeme je na většině jeho obrazů, tak jak si je přizpůsobila jeho fantazie, jako pozadí či zcela v popředí.

3 Claude Monet

Vše začalo v Le Havre, na pozadí moře. Když se tam Monetova rodina v roce 1845 usadí, mladému Oskaru Monetovi – tehdy se mu ještě neříká Claude – je pět roků. Jeho mladá léta podbarvují proměny moře. Jako žák je poněkud roztěkaný, zato však rád maluje. Má talent. V šestnácti je místní celebritou. Pak přijde zásadní shledání – s malířem Eugenem Boudinem, milovníkem oblohy a moře. Nabízí Monetovi, aby s ním šel malovat. S Boudinem se učí pozorovat. Zkušený malíř pronese něco, co Monet jakživ nezapomene: „Vše, co je namalováno přímo na místě, vyniká vždy silou, úderností, živostí tahů, jichž v ateliéru nelze dosáhnout.“ Později doplní tuto výuku další umělec, tentokrát Holanďan. S Jongkindem pokračuje ve studiu pod širým nebem. Později prozradí: „Právě jemu vděčím za definitivní výcvik svého oka.“

Monetovi se však přesto nepodaří zcela uniknout akademickému vzdělání v ateliéru. Rodiče to vyžadují. Ve dvaadvaceti letech se usazuje v Paříži u pana Gléra. Setkává se tam s mladými malíři, kteří vidí jako on, myslí jako on: jsou to Frédéric Bazille a Auguste Renoir. Nechybí ani Camille Pissaro a Sisley. Společně vytvoří malou skupinku odhodlanou malovat pravdivěji, světleji, silněji.

4 Francis Picabia

Začátek padesátých let dvacátého století. Francis Picabia je nemocný a nezbývá mu už mnoho času. Je mu přes sedmdesát, ale stále maluje jako mladík. „Zbožňujte mé obrazy, ctitelé! Zítra vám budou připadat překrásné, pozítří mistrovské“. Kdo je Picabia, že takhle dokáže zesměšnit sebe sama? Vyrukovat s tak provokativní jistotou?

Na svět přišel v Paříži v lednu 1879. Otec byl příslušník španělské šlechty a matka, pocházela z francouzských měšťanských kruhů. Když umřela, bylo Francisovi teprve pět let. Celý život hledal u žen mateřskou něhu, kterou postrádal. Už jako dítě stále něco kreslil. Připomínalo to lehce a bez námahy tryskající pramen, reflex ruky a oka. Když otec předpovídá, že fotografie nahradí malířství, Francis odpoví: „Můžeš sice vyfotografovat krajinu, ovšem ne tvary, jaké nosím v hlavě“. Je mu asi osmnáct, když objevuje malíře Sisleyho a Pissara.

Svěřuje se: „Moje chorobná úzkostlivost mě vždy pudila k neznámu. Impresionismus byl pupeční šňůrou, jež mi umožnila rozvinout plíce a naučit se chodit. Od roku 1900 se o něm hovoří jako o umělci budoucnosti. Vystavuje na oficiálních salonech, pořádá výstavy v Paříži a v zahraničí. Avšak ve chvíli, kdy se zdá, že se mu vše daří, přichází období silné deprese, samotářských a hlubokých úvah. Právě tehdy potkal svou první ženu, která vzpomíná: „Přišel ke mně a začal probírat otázku malířství. Prohlásil, že ho nudí ještě víc než mně a že kdyby ho k tomu nenutily přijaté závazky, už by nikdy nemaloval. Alespoň ne tímto způsobem, protože, jak dodal, existuje ještě jiné malířství. Jenže jaké?“. Picabia: „Obraz vycházející z čisté invence vytváří tvary dle vlastního přání, vlastní imaginace“.

5 Francisco Goya

Existují dva Goyové. Ten první maloval pro královské paláce radostné scény, hýřící jasnými barvami a elegantními postavami… zatímco druhý zachytil hrůznou nevábnost lidských bytostí, podbarvenou strašidelnými tóny. Goya, jenž cizeloval obrazy nejsvůdnějších žen své doby… a Goya, odkrývající pokřivené grimasy lidí nevábného zevnějšku. Goya, zvěčňující bezstarostnost těch, které život štědře obdařil… a Goya, odhalující neodvratná gesta sudiček. V jaké chvíli Goya přestoupil od jedné vize ke druhé? Jeho portréty nepochybně zachycují zlom, metamorfózu.

Podzim 1793. Francisku Goyovi je sedmačtyřicet. Během pobytu v Cádizu po nehodě vozu je postižen mozkovou mrtvicí. Dva měsíce zůstal ochrnutý. Potom se mu tělesné funkce a všechny smysly vrátily – s výjimkou jediného: zůstal neslyšící. Přežil svou smrt. Toto znovuzrození v něm uvolní novou výrazovou svobodu. Nebude už pouze dvorním malířem. Zaměří se na čerstvé náměty – a odlišným způsobem. Maluje pro sebe. Kreslí to, co mu diktuje vlastní imaginace a jasnozřivost. Vynalézá moderní malířství.

Kdyby v sedmačtyřiceti letech zemřel, existoval by pouze jediný Goya. Možná bychom si ani nepovšimli, že líbivé kartony k tapiseriím, chrámové obrazy a znamenité portréty do značné míry obsahovaly předzvěst umělcovy originality. Ta jednoho dne musela získat navrch.

6 Henri Rousseau

Etiketa naivního malíře mu sedí jako ulitá! Nosí v sobě dětskou nostalgii. Ovšem jeho dětství poznamenala nejen nevinnost, ale i krutost. Děti na jeho malbách mají chmurnou, znepokojivou, žalující tvář. Dítě se ocitá ve světě, do něhož podle všeho nepatří. „Dítě s loutkou“ je obr, gigantický a nehybný jako primitivní božstvo. Loutka, kterou tento bůh dětství drží na konci provázku, má vaši tvář: obličej postaršího muže, manipulovaného vlastním dětstvím. Nebyl však tím manipulátorem se štětcem v ruce sám Henri Rousseau? Byl současně tím, kdo manipuluje, a zároveň tím, kdo visí na konci provázku. Vysmívaným i posmívajícím se. Jeho obrazy zavrhují pravidla klasické perspektivy. Občas se inspiruje středověkými miniaturami. Svou vnitřní vizi sleduje s tvrdošíjností a úzkostlivým citem pro detail. Jakým kouzlem se amatér a samouk vloudil, nebo spíš vloupal do dějin umění? Rousseauovo dílo obdivuje většina moderních malířů.

7 J. S. Chardin

Narodil se roku 1699. Jeho otec vyráběl biliáry. Syn Jean Siméon Chardin nejprve maloval zátiší. Přitom jeho obrazy byly unikátní. Vystihoval samu podstatu zobrazovaných věcí a jeho navenek skromná témata měla duši. Byl perfekcionista. Mimořádný význam přikládal kompozici. S nekonečnou trpělivostí ji umně propracovával, aby vyzařovala dokonalý soulad a doslova dýchala. Mezi předměty jako by se proháněl vánek! Chardin se nejlépe cítil uprostřed tichých věcí, doma, stranou zvědavých pohledů. A pak se pustil do malování lidí. Maluje je jako předměty a dodával jim univerzální platnost. Měl královskou penzi. Bydlel v Louvru v luxusním apartmá na Čtvercovém nádvoří jako pokladník Akademie. Rozhodoval o rozmístění obrazů na Salonech. A maloval působivé portréty. Jsou to pastely. Včetně nemilosrdně upřímných autoportrétů.

8 Ingres

Byl nejlepším malířem Davidova ateliéru. Vyniknul svými portréty. Těžkosti každodenního života si prosvětloval hudbou, Ingres totiž nepouštěl z rukou nejen štětce, ale také housle. Dostal zakázku od francouzského velvyslance na velký žánrový obraz pro chrám Trinita dei Monti. Pracoval dle zvyklostí, zděděných po Davidovi, ale také po Raffaelovi a florentském malířství. Jejich odkaz spočívá v kresbě aktu pod zřasenou látkou. Úspěch obrazu vystaveného v Montaubanu mu přinesl další oficiální zakázku. Tentokrát pro montaubanskou katedrálu s názvem Slib Ludvíka XIII. Dostal vyznamenání Čestná legie, byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění. „Gotický malíř“, jehož výstřednostem se mnozí ještě nedávno pošklebovali, je nyní v pozici, kdy může vyžadovat respekt ke svému přesvědčení a prosazovat ho dokonce i v kolébce akademické tradice – na škole výtvarných umění. V pokročilém věku se oženil s mnohem mladší ženou Delfin.

Napsal: „Má skvostná Delfin zahání téměř každý večer mou samotu oduševnělou klavírní hudbou. Většinou ji rád doprovázím“.

9 Marcel Duchamp

Původně Francouz, později Američan M. Duchamp na sebe poprvé upozornil jako kubista, krátce se věnoval futurismu, expresionismu, ale proslavil se jako dadaista a vzápětí jako surrealista. Ve skutečnosti byl však konceptuálním umělcem, ovšem dávno před nástupem tohoto stylu umění. Duchamp byl velký osamělec – modernista modernistů – a jeho závěrečný dioramatický objekt „Je-li dáno“, který filmaři z BBC označili jako zvláštní peep-show, vznikal přes dvacet roků a do realizace tohoto díla byla zasvěcena pouze jeho žena „Teeny“. Sám si totiž vyhradil, aby tato „voyerská“ instalace byla vystavena ve Filadelfském muzeu až po jeho smrti.

10 Paul Cézanne

Byl to jeden z největších malířů všech dob. A jako u všech opravdu velkých umělců si jeho velikost a proměnlivost víc a víc uvědomujeme při každém dalším setkání s jeho dílem. Paul Cézanne prožil většinu svého života jako nepříliš známý malíř v rodné Provenci, v malebném městečku Aix en Provence (narodil se tu r. 1839), které je dnes významným turistickým místem. Přestože Cézanne zemřel už v roce 1906, dodnes zůstává moderním malířem, jenž ovlivnil všechny význačné výtvarníky počátku dvacátého století.

11 Renoir

„Kdyby ženy neměly prsa a zadek, nestal bych se malířem,“ konstatoval Renoir v pokročilém věku. Maloval tak, jako dýchal. S šelmovským zábleskem v oku o sobě prohlašoval: „jsem jako zátka, která se nechá unášet proudem“. Hlavně žádné dlouhé řečičky. Plátno, štětce, paleta s pečlivě rozloženými barvami, oblý model. Víc nežádal. Malování pro něho bylo srdeční záležitostí. Nic než malování. Vášeň a radost ze života.

(651)

Share This:

Free MP3 download