Milan Klepikov se ve filmu na pomezí experimentu a poetického dokumentu zabývá koncem světa, alespoň tedy tak, jak ho definoval básník Petr Král. Podle něj se totiž děti rodí do světa, který má svůj konec už za sebou. S cílem pochopit, jak se na tento koncept dívá samotná mladá generace, a zároveň zaznamenat konec kinematografie, jak jsme ji znali dodnes, vytváří Klepikov neuspořádaným lovem vizuálních i auditivních podkladů filmový skicář, jemuž vévodí útržky životů mladých aktérů, kteří mají konec světa již zdánlivě za sebou, ale i dlouhá léta budoucnosti před sebou.
(786)
