Režisér Ivo Bystřičan ve snímku mapuje, jaká je vlastně Masarykova univerzita po 100 letech fungování, co si o ní myslí její zaměstnanci a studenti, k čemu v dnešní době univerzity vlastně jsou a jaké by měly být. Bystřičan ve filmu kombinuje záběry z minulosti a současnosti. Brno bylo v uplynulém století dějištěm mnoha bojů a kritických situací. Některé přitom vyplývaly z národnostních třenic mezi zdejšími Čechy a Němci. Právě na pozadí tohoto konfliktu Masarykova univerzita v roce 1919 mimo jiné vznikla. Příslušníci inteligence museli nejen dlouho bojovat o to, aby se univerzita mohla vůbec zrodit, ale později také o to, aby zůstala zachovaná. „Dokument se vydává napříč univerzitou ve snaze dobrat se toho, jak se jí daří uhájit svou autonomii, svobodu bádání a smysluplnost v době tlaků na masové vzdělávání, využitelnost vědeckých poznatků a výkon v akademické soutěži,“ zmiňuje Bystřičan aspekty, které se vzájemně proplétají a někdy jdou proti sobě. Tvůrci filmu sledují univerzitní dění v průběhu jednoho roku od přijímacích zkoušek, přes výuku a různé univerzitní obřady až po promoce. Přitom procházejí všemi fakultami, dívají se do laboratoří a obecně do míst, o kterých řada lidí ani neví, že na univerzitě existují. Učitelů, vědců i náhodně zachycených studentů na chodbách se přitom ptají, co od svého studia čekají, jak má vypadat správná vědecká práce a co by univerzity měly společnosti vůbec přinášet. Na otázky dokumentaristy odpovídá třeba ředitelka centra RECETOX Jana Klánová, historik Jiří Hanuš, někdejší děkan Fakulty sociálních studií MU Ladislav Rabušic nebo fyzikální chemička Markéta Munzarová. „Spolu s jednotlivými aktéry se zabýváme širší otázkou, nakolik má být Masarykova univerzita pevností oddělenou v zájmu své autonomie a akademických svobod od okolní společnosti a nakolik mát být spolupracujícím společenským hráčem,“ vysvětluje Bystřičan.
(634)
