Let amerického Airbusu A 320 z New Yorku do Charlotte měl trvat dvě hodiny. 15. ledna 2009 však skončil po několika minutách na hladině řeky Hudson.
Let: US Airways let č.1549
Linka: New York – Charlotte
Letoun: Airbus A320-214
Datum nehody: 15. ledna 2009
Počet obětí: 155/0
Ve čtvrtek 15. ledna 2009 panovalo v New Yorku slunečné, ale studené počasí. Krátce po třetí hodině odpoledne se na letišti La Guardia připravoval k pravidelnému letu do města Charlotte v Severní Karolíně Airbus A 320. K odletu bylo připraveno 150 cestujících a 5 členů posádky v čele s kapitánem Chesley Sullenbergerem. V 15 hodin 24 minut dostal let č. 15-49 povolení ke vzletu. Do cíle měl dorazit za dvě hodiny. Stroj stoupal čtyřsetkilometrovou rychlostí nad hustě obydleným Bronxem. Po padesáti čtyřech sekundách letu stále s motory v režimu vzletového tahu dosáhl výšky tisíc metrů. Let netrval ani šest minut, když si někteří cestující všimli šedavého stínu, který se kolem jejich letadla mihnul. Vzápětí se ozvala ohromná rána. Okny byly vidět šlehající plameny. Na palubě zavládl strach. Kapitán si ihned uvědomil, co se stalo. Letoun se srazil s ptáky, což mělo za následek výpadek motorů. Ihned celou událost nahlásil středisku řízení letového provozu. Bylo třeba urychleně se vrátit na letiště. Jakmile vypoví motory službu, z dopravního letadla se stává šedesátitunový kluzák. Airbus klesal každou sekundu o pět metrů. Při rychlosti, kterou v tu chvíli letěl, by se během tří minut zřítil na město pod sebou. V letadle vládlo ponuré ticho, osud všech 155 lidí byl v rukou osmapadesátiletého kapitána. Zatímco Sullenberger řídil stroj, první důstojník se s pomocí letové příručky snažil znovu nahodit alespoň jeden z motorů.
Na jedenáct kilometrů vzdáleném letišti La Guardia urychleně uvolnili přistávací dráhu. Letiště ale bylo příliš daleko. Začalo se uvažovat o přistání na blíže položeném letišti v New Jersey, ale i to bylo vzdáleno 9 km. Pokud by k němu zamířili, hrozilo vážné nebezpečí, že se letadlo zřítí do hustě obydlené oblasti. Letu číslo 15-49 zbývaly necelé dvě minuty…
Kapitán Sullenberger se tedy rozhodl. Jedinou možností bylo přistání na řece Hudson.
Co přineslo vyšetřování
Přistát na řece uprostřed města je zcela mimořádné rozhodnutí. Nouzová přistání na vodě obvykle končívají tragicky. Uprostřed města číhaly na kapitána ještě další překážky. Letadlo se muselo vyhnout 180m vysokému mostu George Washingtona. Záběry z radaru ukazují, že se letadlo k východnímu konci mostu přiblížilo ve výšce 450 metrů. Pilíř minulo ve vzdálenosti několika desítek metrů. Kapitán tak dokázal překážku minout s obdivuhodnou dovedností a stroj stočil zpět nad řeku. Ve výšce 45m oznámil kapitán cestujícím, aby se připravili na náraz. Zanedlouho stroj narazil na hladinu a cestující pocítili chvění. Kabinou se šířil pocit radosti, že náraz všichni ve zdraví přežili. Nikdo netušil, že při nárazu vznikla v ocasní části stroje trhlina. A to nebylo všechno.
Airbus je vybaven systémem, který uzavře všechny otvory do letadla, aby jimi dovnitř nenatekla voda. Podle předpisů má jeden z pilotů zmáčknout příslušné tlačítko nad hlavou. Posádka letu číslo 15-49 to však neudělala. Prostě na to v tom stresu zapomněli. Letadlo bylo po přistání bez proudu a systém se nedal ovládat. Větracími otvory a trhlinou na zádi se do trupu valila voda. Všichni se tak znovu ocitli v ohrožení života. Do letadla se valily tisíce litrů vody. Hrozilo, že se co nevidět letoun ocitne pod hladinou. Bezprostředním nebezpečím teď byla ledová voda.
Minutu po nouzovém přistání se o nehodě dozvěděly posádky trajektů křižujících řeku. Loď jménem Thomas Jefferson byla k místu neštěstí nejblíže, necelé čtyři minuty cesty. I tak pro někreré pasažéry mohlo být pozdě, teplota vody nepřesahovala ani 2 stupně Celsia.
V zadní části letadla byla situace kritická. Zaplavená záď postupně klesala. Oba dva nouzové východy byly pod hladinou a nešly otevřít. V přední části zase vypověděla službu nouzová skluzavka, sloužící také jako záchranný člun, která se nerozložila. Bylo třeba vylézt na křídla nebo skočit do ledové vody.
Do řeky mezitím uniklo palivo z nádrží. Na straně se konečně podařilo spustit záchranný vor. Tři minuty a čtyřicet sekund po nárazu dorazila na místo první loď. Letadlo však bylo uprostřed řeky a silný proud ho neustále strhával. Stroj se tak pořád stáčel k pravoboku.
Když dorazila druhá loď, vyskytl se další problém.Trajekty nejsou určeny pro záchranné operace. Paluby mají dva metry nad hladinou. Pro trosečníky na křídle to bylo příliš vysoko.
Bylo třeba z lodě spustit sítě a provazové žebříky. Zatímco pasažéři šplhali nahoru, objevilo se nové nebezpečí. Záď lodi se začala stáčet k záchrannému voru. Hrozilo, že zachráněné cestující na voru doslova rozmačká.
Když dorazil tým policejních potápěčů, vládl na řece značný chaos. Sedm lodí včetně plavidla pobřežní stráže se snažilo dostat na palubu cestující z voru a obou křídel. Další lidé bojovali o život v ledové vodě. Trup letadla pozvolna klesal pod hladinu.
Operace na záchranu cestujících letu číslo 15-49 trvala už dvanáct minut. V té chvíli ještě nikdo netušil, že za necelou čtvrthodinu voda proudící do letadla stáhne stroj definitivně pod vodu. Vevnitř přitom mohli být stále ještě uvězněni lidé.
Nakonec se podařilo všech 150 cestujících a 5 členů posádky z ledové řeky převést do přístavu a zachránit.
V průběhu vyšetřování se potvrdilo, že při nárazu na hladinu došlo k porušení zadní přepážky.
Ke srážce s ptáky došlo ve výšce jednoho tisíce metrů. K podobným nehodám však většinou dochází ve výškách do 160 metrů.
V takovém případě by selhání obou motorů ponechalo posádce na řešení situace méně než půl minuty a téměř jistě by skončilo katastrofou.
Kapitán Sullenberger věděl, že musí dosednout na záď, a to pod úhlem jedenácti stupňů.
Při větším sklonu by trup do vody narazil příliš prudce a letadlo by se rozlomilo na kusy.
Klíčovou roli však hrála také rychlost.
Kapitán musel dosednout minimálně rychlostí dvě stě třicet kilometrů v hodině.
Případnou ztrátu rychlosti mohl vyrovnat jedině snížením přídě.
Potom by však riskoval, že do hladiny narazí nejprve motory. To by způsobilo prudké zbrzdění stroje s fatálními důsledky. Všichni se tak skláněli před mistrovským výkonem kapitána. Nebýt jeho odvahy a zručnosti, mohl let číslo 15-49 skončit úplně jinak.
(3455)
