Řízení letového provozu bylo spuštěno poprvé v Americe po 30. červnu 1956, kdy se nad Grand Canyonem v USA srazila dvě velká letadla a zemřelo 128 lidí.
Ve vzduchu je příliš mnoho letadel a prostředky, které dispečeři používají, už přestávají stačit. Jakákoli chyba v řízení letového provozu znamená ohrožení života cestujících. Na mezinárodním letišti Johna F. Kennedyho v New Yorku denně odbaví více než 1 200 letadel. Ve vzduchu jsou mnohakilometrové fronty letadel čekajících na přistání. A na zemi čekají na vzlet desítky dalších. Nekonečný proud letadel prověřuje schopnosti nejzkušenějších letových dispečerů světa.
Dispečeři tomu říkají „být v obraze“ – musejí mít v hlavě jasnou představu o poloze všech letadel, jejich rychlosti, výšce a rozestupech. Tento obraz musejí neustále aktualizovat a rádiem předávat pilotům. Jde o neustálý obousměrný tok informací. Jejich práce je rok od roku náročnější. Během rušných dnů pracuje většina středisek a dispečerů na hranici možností. V takových podmínkách vznikají chyby. Přitom se dá očekávat, že v nejbližších desetiletích se počet odbavovaných letadel více jak zdvojnásobí. Člověk nedokáže donekonečna bezchybně pracovat pod soustavným tlakem. Jednou udělá chybu.
To létání v padesátých letech minulého století… Letadel na obloze bylo výrazně méně. Cesta letadlem byla slavnostní událostí. Létat mohli jen ti, kdo na to měli dost peněz. Společnost TWA provozovala letouny Lockheed Super Constellation. Jeden z nejdokonalejších letounů své doby. Dne 30. června 1956 z mezinárodního letiště v Los Angeles právě vzlétlo TWA flight 2 a zamířilo na východ do Kansas City. Pár minut po té vzlétl ze stejného letiště stroj United Airlines 718 směrem do Chicaga.
Systém pro sledování obou letadel byl dost primitivní. Ve středisku řízení letů byla jedna velká místnost, kde byly na stolech rozprostřené mapy. Dispečeři posunovali po mapách značky, vyznačující poslední známou polohu každého letounu. Piloti hlásili svou polohu rádiem operátorovi své společnosti. Dispečeři zpracovávali předané informace a vytvářeli hrubý obraz letového provozu.
Dokud byla letadla v blízkosti Los Angeles, používal se k jejich sledování radar, většinu území však žádné radary nepokrývaly. Tehdy se létalo v podmínkách přímé viditelnosti země. Říkalo se tomu „vidět a být viděn“ – ty vidíš mě, já tebe a oba neseme odpovědnost za udržování bezpečných rozestupů. Poblíž Grand Canyonu se rozestup mezi oběma letouny zmenšil na minimum. Za jasných dnů všichni kapitáni ukazovali cestujícím Grand Canyon ze vzduchu. Nakláněli letoun na jedno a na druhé křídlo a nechali cestující vzdychat nad úžasnou podívanou.
Letoun United Airlines se blížil k letounu TWA zprava, aniž by piloti tušili, že se jejich dráhy letu protínají. Cestující na jedné straně letounu DC-7 zřejmě viděli, jak se blíží ke Constellationu TWA. Viděli stříbrný letoun proti azurové obloze s bílými obláčky a pak došlo ke srážce. Velký kaňon se stal hrobem pro 128 cestujících a posádky dvou dopravních letadel, která se srazila nad skalními masivy.
(2083)
