• Komplet dokumentů o Černobylu.

    2003 – Černobylské srdce

    Nejstrašnější jaderná havárie v historii lidstva se stala 26. dubna 1986. Toho dne explodovalo srdce elektrárny v Černobylu na Ukrajině – 190 tun vysoce radioaktivního uranu a grafitu uniklo do vzduchu… Reaktor hořel ještě deset dní poté. Vítr a déšť roznesl radioaktivní materiál do zbytku Ukrajiny, ale i do Ruska a Běloruska. O osmnáct let později stále můžeme pozorovat následky ozáření v podobě hojného výskytu rakoviny, vrozených vad a v neposlední řadě srdečních problémů. Tento dokument, který má na svém kontě Oscara, sleduje přetrvávající dopad nejhorší jaderné katastrofy v Černobylu na lidi, kteří žijí v této oblasti – a to včetně dětí, jejichž životy se změnily navždy ještě předtím, než vůbec přišly na svět.

    2004 – Černobyl – nultá hodina

    Třiadvacet minut po jedné, ráno 26. dubna 1986, dělilo Evropu od nejhorší jaderné katastrofy už jen několik sekund. Čtvrtý reaktor jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu právě explodoval. V Sovětském svazu bylo černobylské trauma tak hluboké, že ho mnozí považují za první krok ke zhroucení komunistického režimu. Tento film vypráví minutu po minutě drama poslední hodiny předcházející této tragédii. Uvidíte příběh očima hlavních protagonistů, pracovníků elektrárny, kteří měli to štěstí a přežili i těch, kteří okamžitě nebo brzy po neštěstí na následky havárie zemřeli.
    Té noci se v Černobylu protnuly dvě osudové okolnosti. Chybná konstrukce reaktoru a despotická a sebestředná povaha hlavního inženýra Anatolije Ďatlova. Řídící směna nevěděla téměř nic o tom, proč a za jakých podmínek je tento grafitový reaktor při nízkém výkonu tak nestabilní. Druhou riskantní okolností byla nepředvídatelnost chování ing. Ďatlova samotného. Je podoben technologii, kterou chce ovládat. Tuto noc se Ďatlov s reaktorem střetl v souboji síly, který je oba zničil. Jednatřicet minut po půlnoci se hádka kvůli hladině výkonu, při níž může začít bezpečnostní zkouška čtvrtého černobylského reaktoru, vyostřila…

    2006 – Bitva o Černobyl

    Dokumentární film o likvidaci následků havárie Černobylské jaderné elektrárny z 01:23:49 26.4.1986 (pozn. čas pochází z výpisu řídícího počítače, jedná se o poslední zapsaný údaj).

    2007 – Černobyl – život v mrtvé zóně

    Tento film, který zkoumá následky jaderné katastrofy v Černobylu, ukazuje, jak příroda přežila v tomto radioaktivním opuštěném městě.

    2007 – Černobyl ožívá

    V místě nejhorší nukleární katastrofy v dějinách, v černobylské zóně na Ukrajině, žijí dnes převážně zvířata. Poté, co lidé museli toto místo opustit, si jejich prostor příroda začala brát opět pro sebe. Černobylská jaderná elektrárna je nepříliš vzdálená od hranic Ukrajiny s Běloruskem. Nedaleko od elektrárny je město Prypjať, přezdívané dnes, pro svou opuštěnost, město duchů. V zóně se nachází také spousta vesnic. Vyskytují se zde domácí zvířata, která s odchodem člověka ztratila nejen opatrovníka, ale i nepřítele. Jedním z takových zvířat je i kočka. Dříve domestikované druhy zdivočely a dnes v divoké podobě obývají bývalé příbytky lidí. Jedna taková kočka se bude v tomto dokumentu opakovaně objevovat. Má tři malá koťata.
    Radioaktivitu zvířata nevnímají. Prostředí je zde bez pesticidů, hluku, dopravy… Kromě domácích zvířat se sem z lesů dostávají i zvířata divoká. Například medvěd hnědý. Ti zde pátrají po potravě, kterou nalézají v úlech nebo zplanělých ovocných sadech. Dalšími zvířaty, která se dnes přibližují k bývalým lidským obydlím, jsou losi a vysoká zvěř. Daří se zde také koňům převalského, jejichž dvě stáda sem byla vysazena v roce 1998. V tomto roce se ukázalo, že se sem s úspěchem vrací i jiné zvířecí druhy. K překvapení vědců se zde velmi daří spoustě druhů, které z oblasti dříve již vymizely. 40 z nich je dokonce chráněných. Dalším navrátilcem je vlk.

    2011 – Všechny příští Černobyly

    Jaderná havárie v Černobylu oslavila své pětadvacetileté výročí kolapsem atomové elektrárny ve Fukušimě. Memento státní nezodpovědnosti vůči občanům, které stálo v zárodku zániku komunistických režimů, vrhá nové světlo na společenské důsledky jaderné energetiky. Dokumentární výprava do Černobylu prozkoumává, jak vypadají životy dotčených lidí čtvrt století po havárii. Bagatelizace příčin a následků masivní radiace je dnes v případě oficiálních institucí v mnoha parametrech podobná přístupu úřadů komunistických států. Tehdejší strach státních představitelů z nevole veřejnosti vůči vládnoucí straně vystřídaly současné obavy politických a průmyslových elit z poklesu veřejné podpory jaderné energetiky.
    Dokumentární film se vydává po České republice i Ukrajině a nachází lidi, o jejichž životní situaci úřady a posléze i média mlčí. Protože souvislost mezi onemocněním a radioaktivním spadem po havárii nelze prokázat, nemocní a pozůstalí zůstávají ponecháni bez pomoci – ať už se jedná o venkovany, kteří v černobylské oblasti žijí, nebo Čechy z lokalit, nad nimiž šel radioaktivní mrak. Kromě těchto lidí a volyňských Čechů, které černobylská havárie zbavila domova a přivedla zpět do jejich pravlasti, propojuje někdejší svět Černobylu a současný svět Fukušimy ekolog Jan Beránek, který v prostoru obce Temelín simuluje, jak probíhala nedůsledná evakuace a neinformovanost v Japonsku. Renomovaný profesor Jurij Bandaževskij radikálně zpochybňuje uklidňující statistiky o nicotném nárůstu nemocnosti v zasažených oblastech a bývalý likvidátor Anatolij Koljadin nachází přetrvávající principy rizikovosti jaderné energetiky.

    2015 – Bábušky z Černobylu

    Třicet let po černobylské katastrofě se štáb filmařů vydává do uzavřené zóny, aby zdokumentoval život několika starých žen, které byly z oblasti násilně evakuovány, ale tajně se vrátily a žijí tam dodnes…
    V místě, kde v roce 1986 došlo k dosud největší jaderné katastrofě na světě – v okolí Černobylu – existuje dodnes uzavřená zóna s režimem přísného dohledu. Je zde zakázáno jíst a kouřit venku, dotýkat se rostlin, konzumovat lesní plody, dotýkat se staveb. Přesto tu žije skupina převážně už velmi starých žen, které se po násilné evakuaci po katastrofě tajně vrátily do svých domovů. Filmaři navštěvují některé z nich, aby zjistili, že tyto moudré a odolné ženy si zde žijí v poměrném klidu a spokojenosti. Vláda jim to částečně umožňuje, protože se domnívá, že v dohledné době zemřou sešlostí věkem, a to dříve, než by mohly zemřít na následky ozáření. Radiace je tu na některých místech stále vysoká, tyto ženy z ní ale strach nemají. Vesměs za sebou mají tvrdý život, mnohdy doprovázený hladověním, kterého se paradoxně bojí mnohem více než radiace… Epicentrum výbuchu, kolem něhož jsou ustanoveny dvě zóny – jedna ve vzdálenosti deseti a druhá třiceti kilometrů – je kryto sarkofágem, z něhož ale radioaktivní prach už třicet let uniká. Plánuje se proto nový kryt, který by měl vydržet prakticky neomezenou dobu – snad i déle než pyramidy …
    Valentina Ivanovna, zdravotní sestra, byla povolána do nemocnice ihned po katastrofě. Strávila tam mnoho času a viděla mnoho mrtvých. Později sama onemocněla rakovinou štítné žlázy – jediným onemocněním, které je s Černobylem jednoznačně spojováno – uzdravila se a dodnes žije v místě, kde se narodila a prožila celý život. Stejně jako pro další bábušky je to pro ni velice důležité. Ženy se navzájem navštěvují, zazpívají si spolu i zatančí. Rády se napijí a vždy pro návštěvu připraví bohaté pohoštění, přestože převážně žijí jen z toho, co si samy vypěstují anebo uloví. V oblasti pravidelně probíhá sběr vzorků půdy a vody, stejně jako měření radiace přímo v domech. Ta ovšem závisí na mnoha faktorech, kromě jiného i na počasí a síle větru. Zjištěné údaje jsou zveřejňovány na budově pošty v Černobylu. Bábuškám jsou také rozváženy důchody, ovšem v zimě, když jsou cesty nesjízdné, si na ně občas musí pár měsíců počkat… Analýza odebraných vzorků pravidelně ukazuje stálé zamoření. To ale místní obyvatelky rozhodně nemůže přimět k tomu, aby se odstěhovaly. Jsou hrdé na svou nezávislost, na to, že se dokáží samy o sebe postarat a nejsou nikomu na obtíž. Jsou zvány na lékařské kontroly. Valentina Ivanovna se tak dozvídá, že je zdravá, hodnoty škodlivin v jejím těle zůstávají v normě. Mladý lékař vysvětluje, že zde hrají významnou roli i socio-psychologické faktory: bylo statisticky dokázáno, že lidé, kteří se do své domoviny vrátili, se dožívají vyššího věku než ti, kteří byli evakuováni a donuceni žít jinde. Štáb navštěvuje i Pripjať, dnes nazývaný „město duchů“. Původních obyvatel v celé oblasti pomalu ubývá, bábušky vymírají. To ale nic nemění na tom, že své volby – vrátit se domů navzdory nebezpečí – nikterak nelitují ..

    2015 – Černobyl po třiceti letech

    Před třiceti lety došlo v Černobylu k největší nukleární katastrofě v dějinách lidstva. Poškozené reaktory zakrývá gigantický betonový sarkofág, ale na ozářeném území stihla už dosud smrt mnoho tisíc lidí a neustále ohrožuje miliony dalších životů. Radioaktivní záření je ovšem nebezpečí, které hrozí i v jiných částech světa – proto je důležité, abychom na tyto životu nebezpečné hrozby našli co nejdříve pádnou a adekvátní odpověď.

    2015 – Tajemný Černobyl: Mesto smrti

    Mrtvé ulice, vražedná radioaktivita. Záběry z míst, které jste ještě neviděli. Výpovědi, ze kterých mrazí. Může být ještě Černobyl hrozbou pro svět? Výprava reportéra TV Barrandov do zóny smrti.
    Tajemný Černobyl. Tady usínaly děti, lidé se milovali, chodili do práce, prožívali své smutky a radosti. A pak přišla smrt. Tragédie, která šokovala celý svět. Utrpení, bezmoc, slzy. Umírání v obrovských bolestech. Město smrti. Paneláky zarostlé stromy. Mrtvé ulice, vražedná radioaktivita. Hračky, se kterými si už nikdo nestihl hrát. Stošedesát vesnic zahrnutých hlínou. Výprava reportéra TV Barrandov do zóny smrti. Záběry z míst, které jste ještě neviděli. Výpovědi, ze kterých mrazí. Tisíce zapomenutých hrdinů, po kterých zůstaly jen radioaktivní uniformy. Tajný špionážní projekt, který Sověti zachraňovali dřív než nicnetušící lidi. Poslední starousedlíci, kteří se vrátili, protože chtějí umřít doma. Co bude s Černobylem dál – může být ještě hrozbou pro svět?

    2016 – Život poté – Černobyl

    Pořad „Život poté: Černobyl“ se věnuje nejhorší jaderné katastrofě v dějinách, která vystřelila do atmosféry vysoce radioaktivní spad, jenž byl 100krát horší než radioaktivní záření bomb svržených na Nagasaki a Hirošimu. Nyní získali přístup do oblasti v okolí černobylské elektrárny dva vědci. Biolog Rob Nelson a antropoložka Mary-Ann Ochotová jsou prvními vědci, kteří mají povolen neomezený vstup do černobylské nebezpečné zóny, aby zde zjistili, jak byly prostředí a místní zvěř ovlivněni 30 lety života v nejkontaminovanější oblasti na světě. Mohou zde zůstat, jak dlouho chtějí, ale musejí zajistit, aby nebyla jejich těla vystavena nebezpečnému množství radiace. Jejich výzkum dopadu vysoké radiace na zvířata a rostliny v oblasti je ohromující.

    2017 – Návrat do Černobylu

    26. dubna 1986 vedla závada 4. reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu k nejosudovější nukleární havárii v dějinách lidstva. Z okolí bylo nutno evakuovat asi 116.000 obyvatel, na záchranných a dodatečných pracích se podílelo celkem tři sta tisíc lidí. Filmový štáb TVN se vrací do zakázané zóny, aby zaznamenal stavbu nového sarkofágu sloužícího ukrytí reaktoru. Podle plánů by měla být tato stavba schopna pohlcovat smrtelné záření celých následujících sto let. Tento film jednak obsahuje exkluzivní záběry nebezpečného pásma, jednak v něm tvůrci dávají slovo očitým svědkům katastrofy, jakož i vědcům a projektantům, kteří jsou zúčastnění na stavbě nového sarkofágu.

    2018 – Na cestě po Černobylu

    S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na cestě po místech, která postihla největší nukleární katastrofa v našich dějinách, po městě duchů Pripjat i samotné jaderné elektrárně.
    Černobylská zóna leží v pohraniční oblasti severní Ukrajiny s Běloruskem v okolí jaderné elektrárny Černobyl, která se stala 26. 4. 1986 dějištěm doposud největší lidské katastrofy v novodobých dějinách. Na počátku havárie byl experiment, který měl ověřit, zda při úplném výpadku energie zvládne odpojený turbogenerátor poskytnout dostatek energie potřebné k pohonu vodních čerpadel chladicího okruhu, než naběhnou pomocné dieselové agregáty. Experiment se ovšem následkem několika lidských chyb a výrobní vadě reaktoru vymkl kontrole a bylo dokonáno. V našem díle navštívíme první i druhou uzavřenou ochrannou zónu – do kterých je vstup pouze na zvláštní povolení. Podíváme se přímo do samotné elektrárny, a to až ke zdi, za kterou je už jen vybuchlý čtvrtý reaktor a stále velké dávky radioaktivity. Stejně tak si ukážeme nově postavený sarkofág, který se stal největší pohyblivou stavbou na světě a dnes zabraňuje úniku radiace ze sarkofágu starého. Jen několik stovek metrů od elektrárny leží obrovské město Pripjat, dnes přezdívané město duchů. Padesátitisícové město, bývalá výkladní skříň Sovětského svazu, vystěhované 36 hodin po katastrofě. Jeden z dalších reliktů dávné doby, který se v zóně nachází je i Oko Moskvy, nebo chcete-li Ruský datel. Tajný sovětský radarový systém Duga, který nikdy pořádně nefungoval, i když stál dvakrát tolik než výstavba celé Černobylské elektrárny. Do oblasti se pomalu vrací život, a tak zajdeme na návštěvu i k místním bábuškám, které se vrátily krátce po katastrofě zpět a žijí tu už skoro třicet let samy v rozpadajících se vesnicích. Pravoslavné Velikonoce zase naopak oslavíme v novém městě Slavutych, které vystavěli jako náhradu za vysídlenou Pripjat. Na město se složily jednotlivé státy bývalého Sovětského svazu. Dodnes zde bydlí mnoho Černobylců a denně dojíždějí za prací zpět do elektrárny přes Běloruské území vlakem. Nakonec opustíme první i druhou zónu a někde uprostřed té třetí, do které je možné již volně jezdit, navštívíme malou vesničku Selezivka, která si žije svým vlastním životem – tedy respektive žije medem. Místní brtníci neboli včelaři sbírají hezky postaru med divokých lesních včel.

    (878)

    Share This:

    Free MP3 download